Адель Діанова Adel Dianova

„Po celé ulice [Nemyrovyče-]Dančenka na druhé straně jsou zahrady. Trávili jsme v těchto zahradách celý čas: lezli jsme po stromech… lezla jsem po stromech jako kluk… dělali jsme si nějaké domky, hráli jsme si na různé války. Moc dobře si pamatuju, že jsme si hráli na partyzány a Němce, a každý den někdo byl partyzáni, a někdo byl Němci, a druhý den jsme se vyměňovali. Když jsem byla partyzánka, chytili mě Němci a musela jsem něco prozradit, asi nějaké tajemství, a neudělala jsem to, nechtěla jsem to prozradit. Pověsili mě na stromě a já bych určitě umřela, protože mě pověsili doopravdy, kdyby to neviděla sousedka z protějšího domu, nevyběhla ven a nezachránila mě. Takové jsme měli hry, velmi rolové. No, bylo toho hodně… všichni ti lidé, děti, se kterými… ulice byla… byli jsme pořád… byly tam polské děti, ruské, ukrajinské. Nedělali jsme z toho vůbec žádný problém, byli jsme všichni pohromadě. A v naší… vlastně v našem domě, kde jsem bydlela já a Bohdan Stupka, ještě žila stará, stará, stará Polka, která hodně všeho… Bydlela sama. Vyprávěla hodně, jak když byli Poláci vyhnáni z města [v letech 1944–1946], zůstala. ‚Kam mám jít? Nechci,‘ a zůstala tam sama. Vyprávěla mi spoustu zajímavých věcí. Jednou jsem vyšla ven, ona stála u vchodu a my… viděli jsme před sebou takové poklopy. Víte, ty poklopy, které jsou ve Lvově. A říká mi: ‚Víš,‘ a já jsem polštinu… polština byla první jazyk, který jsem [se naučila], měla jsem polskou chůvu, a ona mi říká, ta stará paní: ‚Když tady byli Němci, jsem tu jednou stála u vchodu a odtamtud běžel malý nahý kluk, úplně nahý a doběhl ke mně a nevěděl, kam se schovat, tak jsem otevřela poklop a schovala ho tam.‘ Pak přiběhli Němci a ptali se jí: ‚Neběžel tady takový kluk?‘ Odpověděla: ‚Ano, běžel tamtudy,‘ ukázala rukou. Běželi tam a ona pak čekala asi dalších deset minut, než otevřela poklop… Bylo to velmi příšerné… a toho kluka sežrali krysy, okousali ho. Takové věci mi vyprávěla. Takhle jsem zjišťovala o holokaustu.“

„Divadlo [Gaudeamus Boryse Ozerova]… vzniklo ze studentského divadla, ale později se stalo profesionálním. Prvním učitelem a prvním mentorem byl [Roman] Viktjuk, přítel divadla, přítel Ozerova, a ten měl na divadlo velký tvůrčí vliv. Bylo to avantgardní divadlo, takové moderní. A v té době ve Lvově, kdy se konala Ozerovova představení, nebylo možné sehnat vstupenky. A v těchto divadlech — Přik[arpatského] V[ojenského] O[kruhu], D[ivadle] M[ladého] D[iváka], Divadle [Marijí] Zaňkovecké — jen běžte, lístků je spousta. Dokonce jednou byla taková epizoda, můj otec totiž nikdy nebyl na žádném mém představení, odmítl to, nechce o tom vědět a nechodí. A vlastně jednou během toho, co se hrálo představení ‚Nebyl na seznamech‘, mi volá otec, tehdy už jsem bydlela v [ulici] Artema, když mi otec dal družstevní byt, …už jsem měla manžela. Otec mi volá a říká: ‚Sežeň mi dva lístky… na ty své Seznamy.‘ Říkám mu: ‚Přijdeš?‘ — ‚Ne, já ne, ptá se hlavní inženýr.‘ Takže nebylo možné ani sehnat lístky, takové bylo to divadlo. Je třeba říct, že u každého představení rozhodovala celá komise, jestli ho můžeme… Bylo nám vůbec zakázáno hrát ‚Hoře z rozumu‘ [Alexandra] Gribojedova. Přišla komise: ‚Ne, nestudovali jste dostatečně materiály XXVI. sjezdu [KSSS], nestudovali jste, z vašeho představení je zřejmé, že jste je nestudovali dostatečně.‘ Prý jsme nedostatečně prostudovali ‚Hoře z rozumu‘ Gribojedova. Takové bylo to divadlo, kterému byla věnována velice pečlivá pozornost ze strany vlády… úřadů. Často jsme jezdili do Moskvy, byli jsme považováni za tvář Lvova, zvali nás. Bylo to divadlo, které bylo v kurzu. Byl tam bohatý repertoár — počínaje z [Vasilije] Šukšina, ‚Optimistická tragédie‘ [Vsevoloda Vyšněvského], kde jsem hrála komisaře, víte? A proč já? Náš Ozerov je velmi zajímavý člověk. Říkám: ‚Proč?‘ — ‚Protože všichni komisaři byli Židé, budeš hrát komisaře.‘ Ale když se pak komise rozhodovala, jestli můžeme to hrát, nebo ne, předvolali Ozerova na kobereček tam někde u úřadů a řekli mu: ‚Proč jste zvolil Židovku pro hlavní roli komisaře?‘ A on na to: ‚Kdo byli komisaři? Larysa [Rozalija] Zemljačka, Reichner, to všechno byly Židovky, děvčata.‘ — ‚I kdyby to byly černošky, musíš ji v představení nahradit ženou naší národnosti.‘ Takže tak. A tak mě nahradil. Pak ale toto představení zaniklo, protože na roli osobnosti v dějinách přece záleží. Našel náhradu obličeje, ale nenašel [náhradu] temperamentu a hereckých dovedností.“

„Začaly vznikat nějaké židovské organizace, židovské komunity, všichni Židé se začali přibližovat ke svým kořenům. Když jsem se stala ředitelkou této organizace Hesed — stále existuje v ulici Kotljarevského 30 —, seznámila jsem se s takovými lidmi v Izraeli, s umělci, básníky, spisovateli, kteří byli původem z těchto měst [bývalého Sovětského svazu], z Rigy, z Moskvy, tedy rusky mluvící. A když jsem tam začala pracovat [v Hesed-Arje], tak [Giora Mojsejev] mi řekl: ‚Musíš se postarat o to, ti staří lidé, Židé, chodí teď k nám, aby chodili k nám mladí lidé, kteří sem chtějí, aby měli zájem.‘ A začala jsem studovat kulturu, vlastně jsem chtěla vrátit to, co bylo před [druhou světovou] válkou, vrátit ty kořeny. Tento LvivKlezFest byl jedním programem, navíc jsem založila židovské divadlo, před válkou tu bylo židovské divadlo, bylo vlastně v D[ivadle] M[ladého] D[iváka], a jeho režisérkou a hlavní herečkou byla Ida Kamińska, která pak získala Oscara a zemřela již v New Yorku. Znovu jsem založila židovské divadlo, židovský pěvecký sbor, židovský taneční soubor, tohle všechno jsme obnovili… naším heslem bylo: žádná ‚Tumbalalaika‘, žádná ‚Hava nagila‘. Vzali jsme jen to, co bylo tam, u kořenů. Vráceli jsme tyto písně, tyto hry! Bylo to velmi zajímavé.“

„[Oleh] Tjahnybok shromáždil všechny, všechny ukrajinské organizace a uspořádal konferenci. Jeho hlavní tezí bylo: ‚Ukrajina pro Ukrajince‘, a to mě velmi znepokojovalo. Zvedla jsem ruku a zeptala se: ‚Pane Tjahnyboku, řekněte mi prosím, když říkáte ‚Ukrajina pro Ukrajince‘, koho tím myslíte? Myslíte etnické Ukrajince nebo lidi s ukrajinským občanstvím?‘ Zmlkl, na tuto otázku nic neodpověděl, prostě neodpověděl. To byl okamžik, kdy mi bylo řečeno: ‚Pokud nejsi Ukrajinka podle národnosti, pak nejsi Ukrajinka vůbec.‘ A já jsem říkala: ‚Ne, jsem Ukrajinka, Ukrajinka židovského původu.‘ Byla to těžká etapa, trvalo to pár let, stále jsme pokračovali v našich festivalech a říkali jsme si: ‚Tyto festivaly jsou bojem proti antisemitismu a zároveň proti Tjahnybokovi.‘ Tehdy to byla druhá, poslední etapa mého formování, kdy on řekl ‚Ukrajina pro Ukrajince‘, položila jsem si totiž otázku: ‚A kdo jsem já? Nemám právo být Ukrajinka tady na Ukrajině, protože nejsem Ukrajinka, anebo mám?‘ A odpověděla jsem si: ‚Ano, mám právo být občanka Ukrajiny a Ukrajinka, ale židovského původu.‘“