Naděje Dlouhá

* 1936

  • „Když jsme se vrátili z Pardubic, to bylo na Dušičky, tak jsme šli na hřbitov, a on stál ještě s mužovým spolužákem, tenhle rádoby kamarád, a křičí: ‚Ahoj, ahoj!‘ A muž mu odpověděl: ‚No ahoj, tak ještě pracuješ pro StB nebo KGB? Teď jsi v tom Rusku.‘ On se divil: ‚Co blbneš?‘ Tak mu muž vysvětlil, že byl v archivu v Pardubicích a tam se dočetl, že měl deset kontaktů s estébákem Adámkem. Druhý den k nám tenhle ‚kamarád‘ přišel a ptal se, jestli ho udá, nebo co s ním jako bude dělat. A muž mu odpověděl, že by musel být stejný kripl jako on. Já mu ale říkala, jak si mohl dovolit tvrdit, že ho muž vyhledal, když to on přišel k nám? Vymlouval se, že nevěděl, co jim má říkat, když po něm chtěli informace. Zlobila jsem se, že si neuvědomoval, do jakého nás přiváděl nebezpečí.“

  • „Za války už jsme měli velký traktor na dřevoplyn a po válce menší traktor Svobodu. Tatínek s ním hodně pomáhal lidem a oni pak zase pomáhali nám. Koně jsme neměli, jen krávy, ale po osmačtyřicátém roce, máme podezření na souseda, přišli ten traktor odebrat. Vůbec ho nepoužili, protože byl slabý na nějaké velké hospodářství. Byli jsme kulaci, i když nevím čím, ale traktor sebrali. Jak dneska to vidím. A my neměli čím tahat, protože krávy to neuměly, a louky jsme měli, až co je přehrada na Rozkoši. To se tam jelo přes Provodov a Šeřeč a celý den se tam sušilo seno. No, krávy se musely naučit tahat. Nebylo to pěkný. Já neměla k hospodářství žádný velký vztah, ale když jsem vyšla ze školy, tak jsem nesměla jinam než do rolnické školy v Polici nad Metují. Tak jsme tam jezdili, ale když jsme šli na praxi, tak jsem ani jednou nebyla, protože jsem se bála jít mezi dobytek.“

  • „Byli k nám v tom jednačtyřicátém roce z Nového Města deportováni židovští manželé Löwenbachovi. Jejich rodiče měli v Novém Městě na náměstí dům. Paní se jmenovala Zdenka a její manžel měl v Hronově textilní továrny. A když byl odsun, tak dávali Židy na vesnici na práci. Löwenbachovi přespávali u otcova bratra, ale k nám chodili na jídlo. Samozřejmě rodiče po nich žádnou práci nevyžadovali, Löwenbachovi byli moc hodní lidé. Měli u nás schované kožichy, míšeňský porcelán, stříbrné příbory. Měli jsme to dané na takové peci. To kdyby Němci objevili, tak bychom Löwenbachovy následovali, oni byli v dvaačtyřicátém roce odsunuti do Terezína. To si pamatuji, protože jsem šla druhý den do školy a oni mne ještě vyfotografovali. Maminka pořád plakala, tak jsem to prožívala taky špatně. A rodiče jim posílali balíčky, protože je měli jednou za čas povolené. A po válce k nám paní přijela, pán v Terezíně zemřel, protože byl nemocný na plíce. Přijela k nám i se sestrou, ta nebyla odsunutá, protože žila s Čechem. A přijeli společně s bratrem, který přežil pochod smrti. Přijeli večer, já jsem už ležela a poslouchala jsem tu hrůzu. Paní si přijela pro ty věci. Samozřejmě naši jí všechno odevzdali, tak jak si to tam uložila. V Novém Městě dostala zpátky jejich dům, ten měli zabraný Němci, kteří ho museli opustit. A paní Löwenbachová mamince říkala, aby přijela do Nového Města. Tak jsme za ní jeli a ona nabízela mamince, protože po těch Němcích tam všechno bylo, aby si něco vybrala. Ale maminka říkala, že doteď nic nepotřebovala a že po Němcích nic nechce. Takže jsme jeli domů s prázdnou.“

  • Full recordings
  • 1

    Velké Poříčí, 20.04.2023

    (audio)
    duration: 01:44:24
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Naděje měla odvahu. V 16 letech pomohla politickým vězňům

Naděje Dlouhá v roce 1954 na svatebním fotu s manželem (zcela vpravo) a s přáteli
Naděje Dlouhá v roce 1954 na svatebním fotu s manželem (zcela vpravo) a s přáteli
photo: archiv pamětníka

Naděje Dlouhá se narodila jako Sochorová 14. srpna 1936 ve Václavicích nedaleko Nového Města nad Metují. Rodiče hospodařili na deseti hektarech půdy, měli krávy a malý traktor. Naděje nastoupila do školy v roce 1942. Tou dobou u nich bydlela židovská rodina Löwenbachů, která k nim byla nastěhována z rasových důvodů. Před transportem do terezínského ghetta si u nich uschovali drahocennosti, pro které se po válce vrátili. Na počátku padesátých let přišli Sochorovi o traktor a dál hospodařili jen s dobytkem. Naděje se chtěla stát švadlenou, ale stranická komise ji poslala do rolnické školy. Během brigády v tiskárně se seznámila s Reném Dlouhým, který tam tou dobou pracoval ve výkonu trestu. Po propuštění spolu začali chodit a v roce 1954 se vzali. Naděje zprostředkovala kontakt mezi dvěma souzenými muži, z nichž jeden pracoval v tiskárně a druhý čekal na soud na svobodě. Díky ní se mohli domluvit na společném postupu u soudu a skutečně pak dostali nižší trest. Po svatbě se Naděje Dlouhá s manželem odstěhovala do Rousínova na Moravě, kde se jim narodily tři děti. Po šesti letech se vrátili do Nového Města nad Metují, ale byli pod stálou kontrolou StB. Naděje Dlouhá mnoho let pracovala jako asistentka u zvěrolékaře. Po listopadu 1989 se její muž angažoval v komunální politice a v Konfederaci politických vězňů, věnoval se zviditelňování zločinů komunismu. V prosinci 2021 Naděje Dlouhá ovdověla. V roce 2023 žila sama v rodinném domku v Novém Městě nad Metují.