Mě nemusel nikdo vyzývat. Řekla jsem si, že když ještě můžu, tak půjdu a pomůžu
Olga Dolníčková, za svobodna Bohuslavová, se narodila 17. března 1936 v Trenčíně v české učitelské rodině. Oba rodiče učili v obci Drietoma nedaleko Trenčína. Na jaře 1939 však museli na příkaz úřadů nového Slovenského státu zemi opustit. Jejich novým působištěm se stal Vyškovec na moravsko-slovenském pomezí, jen pár kilometrů od předchozího působiště. Rodina tu prožila celou válku, kdy se v okolních lesích skrývali partyzáni, a během závěrečných bojů války museli být s více než šedesáti lidmi ukryti čtrnáct dní ve sklepě. Po válce se rodiče rozhodli odejít do pohraničí, byli přiděleni na školu do obce Dolní Dunajovice na jihu Moravy. Otec se tu stal jedním z prvních českých představitelů místní samosprávy, chvíli dokonce stál v čele obce a byl prvním ředitelem školy, Olga patřila k prvním českým dětem v obci. Rodina se tu usadila, Olga se v Dolních Dunajovicích později vdala a začala pracovat jako prodavačka. Díky své výchově se však odmítala smířit s vládnoucím režimem a její odpor nabyl po srpnových událostech roku 1968 ještě na intenzitě. Odmítala chodit k volbám a nebála se vyjadřovat své názory na dění v obci i ve státě, často formou nápisů, letáků, jak ona sama říká: „Dělala jsem taková recesní alotria.” Během listopadových událostí roku 1989 se ihned zapojila do dění, nejprve na okresní, poté i na obecní úrovni. Stala se jednou ze zástupkyň obce v Občanském fóru, přesvědčovala schopné lidi ke vstupu do politiky, účastnila se řady jednání a byla také členkou okresní privatizační komise.