„Když byla ta restituce, tak tam byly krávy a telata. Já jsem si vůbec neuměla představit, jak to v tom určitém období před restitucí muselo vypadat, protože ta zvířata byla kost a kůže a sotva stála na nohách. To bylo hrozné to vidět. A ti lidi, kteří se o ně starali, jak s nimi zacházeli - to bylo hrozné! Já jsem tam přijela, když dával ten státní statek krávy na jatka a oni je tak strašně bili a ta zvířata byla tak zubožená, že se mi o tom ještě někdy zdá. To je hrozné. Ta nejhorší spodina se takhle chovala.“
„Když jsem někdy v roce 1992 poprvé v době restitucí přišla do statku, tak jsem tam potkala paní, která byla moje spolužačka tehdy. A ona mi řekla: ,Jak jste se tehdy stěhovali, ty jsi vedla bratra za ruku a sbírala jsi, co z toho vozu spadlo do sněhu. A pak už jsi měla plnou náruč a nevěděla jsi, jak to máš udělat. A to jsme se teda nasmáli, jak jsi to sbírala.‘ A já jsem řekla: ,A jak to, že ty tady bydlíš ve statku, v domech, které byly pro deputátníky? Vždyť vy jste měli dům uprostřed vsi, kde byl národní výbor.‘ Tak tam byly ještě nějaké deputátní domky a oni jeden z nich měli. A ona řekla: ,No co, jsem blázen, abych opravovala dům? Tady mi to musí všechno udělat. Tak dům jsem prodala a bydlím tady.‘ Z toho vidíte tu morálku.“
„Jak jsme bydleli na Vinohradech, tak ke konci války byly ty nálety, takže se zahoukalo a museli jsme rychle do toho sklepa. No, a to byl velký sklep pod činžákem. Chodili tam i lidi z jiných domů a seděli tam na provizorních lavicích. Bylo to vždycky několik hodin, staří lidi, mladí lidi, děti. To bylo to strašně nepříjemné, slyšeli jsme to dunění. Naštěstí jsme se dostali z toho závalu. Naproti v ulici byla synagoga, shodou okolností to spadlo na tu synagogu, zbořilo ji to. Ve sklepě napadalo spousta cihel a nebylo to tak fatální, že bychom se udusili.“
„V koncentračním táboře skončil ten Ervín. Prošel všemi těmi nechvalně známými tábory a skončil v Osvětimi. Přežil to proto, že byl zařazený do komanda, které dávalo ty mrtvé lidi do pece, představte si to, ta služba. A on mi říkal, že přežil jenom proto, že ti lidi si většinou nechávali kůrku chleba někde v kapse pro nejhorší chvíli. Takže z těch kapes jedli s kolegy tyhlety zbytky jídel.“
„Otce teda povolali do pracovního tábora a máma byla příšerně statečná. Oni oba velmi dobře mluvili německy, protože oba byli velmi vzdělaní. Matce se podařilo uplatit nějakého gestapáka, který ji ještě pustil potom za tátou do nějakého sklepení v Praze 6, kde byli internovaní, aby se s ním rozloučila. Pak jsme nadále bydleli na těch Vinohradech v bytě u pana generála Syrového a otec s těmi svými kolegy byli různě posílaní v Polsku a později v Německu, pracovali v podzemních továrnách, na výstavbě podzemních továren na munici. Ale za hrozných podmínek – po prsa ve vodě. A otec naštěstí byl tak prozíravý, že než šel do koncentráku, tak si nechal dobrovolně vyoperovat krční mandle, protože do té doby měl velmi často angínu. A to ho zachránilo, že nebyl tak choulostivý.“
„Abych se vrátila ke generálu Syrovému, on byl pro mě jako dědeček, choval mě na klíně a byl to hrozně laskavý člověk. Jenomže po revoluci ho odsoudili na třiadvacet let a celou dobu byl ve věznici, propustili ho v těch šedesátých letech asi o dva roky dříve. A on neměl ani byt ani žádný majetek ani ošacení jiné, než s čím odešel z věznice. Takže si pamatuju, že babička mu dala v té době nějaké oblečení po dědečkovi. A on pracoval jako noční hlídač a bydlel na ubytovně. A to mu bylo asi, já nevím, třiasedmdesát nebo tak nějak. Ale vím, že on byl laskavý. Že třeba přinesl nějaké hezké jablko nebo nějaké ovoce, zřejmě z nějakých těch vládních recepcí nebo nevím z čeho, to už nevím. Ale člověk by řekl, že starému pánovi musí cizí malé dítě jít na nervy, ale on byl vždycky strašně laskavý. Třeba si sedl ke mně na koberec a hrál si se mnou s panenkami, což ho muselo strašně otravovat. Ale byl tak laskavý, že to podnikal.“
Hermína Domácí, rozená Mandelíková, se narodila 23. října 1940 v Praze. Pochází ze dvou významných rodů Kolínska – Mandelíků a Radimských. Její předkové byli šlechtici, diplomaté, velkopodnikatelé, umělci a v neposlední řadě Židé. Za druhé světové války část z nich skončila v koncentračních táborech, část emigrovala. Deportován byl i otec JUDr. Jiří Mandelík. Za války bydlela Hermína s matkou Zdenkou (roz. Radimskou) v pražském bytě u arm. generála Syrového. V Praze se stala svědkem bombardování Vinohrad 14. února 1945, po němž zůstala s matkou zasypána ve sklepě pod troskami. Otci se v květnu 1945 podařilo uprchnout z nacistického zajetí, následoval odjezd z Prahy do Kolína, kde rodina prožila osvobození. O rodinné podniky, nemovitosti a velkostatky – zkrátka o veškerý majetek – částečně před, a především po druhé světové válce přišli. Pamětnice vystudovala pražské Gymnázium Jana Nerudy, na vysokou školu pak jít nemohla. Na gymnáziu se seznámila se svým budoucím manželem, geologem RNDr. Luďkem Domácím, CSc. (1940-2020). V polovině 70. let spolu žili rok v Iráku, kde Luděk prováděl geologické mapování. Pamětnice i její rodiče se opakovaně potýkali s problémem najít, popřípadě udržet práci. Navzdory značným předválečným úspěchům v podnikání a hospodaření zemřeli oba rodiče ve skromných poměrech. Otec v roce 1974, tou dobou pracoval na dělnické pozici ve Škodě Mladá Boleslav, matka v roce 1991, restitucí se však nedožila. Sametovou revoluci prožila Hermína v Praze, následné restituce doprovázely mnohaleté spory a majetek byl navrácen zcela zdevastovaný. V době natáčení rozhovoru (2021) žila v Brně. Zemřela 30. května roku 2024.
