Jarmila Erbanová

* 1944

  • „Můj otec měl čtrnáct dní poté, co strýce zavřeli, narukovat. Pak se od toho ale ustoupilo, protože lékařů bylo tehdy málo a nesměli být žádným způsobem vystavováni ohrožení. To, co on ale tehdy dělal, bylo něco úžasného. Slyšeli jste někdy o čtyřiadvacátém ročníku? Ne? To byli mladí lidé narození v roce 1924, posílaní na práci do Německa. Takzvaně totálně nasazení. Byla to i spousta lidí tady z Mělníka. Můj otec jim dělal fingované operace nebo jim dával ruce, nohy do sádry, aby nemuseli narukovat. Což bylo velmi nebezpečné.“

  • „No a moje maminka, ta si moc servítky nedělala. Když začali být pionýři a měli jsme jít do Pionýra, tak mi povídala: ‚No podívej se, jestli mi přijdeš s tím červeným hadrem na krku, tak tě na něm uškrtím.‘ Nesměla jsem být pionýrka, zaplať Pánbůh, nebyla jsem. Ona si z toho moc nedělala. A ona sokolka a začala spartakiáda. ‚No teda, nebudeš cvičit na spartakiádě, počkáme, až bude zase slet.‘“

  • „Samozřejmě, můj tatínek pět dní vůbec nepřišel domů z nemocnice, protože byla strašná spousta zraněných, takže operoval v jednom kuse. A on tu zůstal jediný. Nejdřív operoval tady nahoře v nemocnici, tam práskla pak bomba, tak šli dolů do operačního sálu, který byl dole u boromejek, a když se poškodil i ten, tak se přesunuli a asi osmdesát operací udělali ve sklepě. Během toho devátého a následujících dnů dělali asi tři sta operací, už to neměli ani ty lidi kam dávat, byla to prostě jednoznačně hrůza. Ty lidi, ten personál úplně padal únavou, ale lidi se museli zachránit, museli se operovat. Zajímavá je jedna historka, kterou tatínek vyprávěl, protože operoval Němce, Čechy, Rusy, koho přivezli. Operoval jednoho Rusa a druhý Rus stál nad ním s pistolí, a když ho nezachráníš, tak tě zastřelím.“

  • „Tady na Mělníku probíhal odsun ještě devátého. Na náměstí se shromáždili všichni Mělničáci, protože se rozkřiklo, že jedou Američané, a že je jdeme vítat. Bohužel to nebyla pravda a spousta lidí tam tehdy zahynula v bombardování. Nesmělo se to říkat, ale Mělník devátého května dopoledne v jedenáct hodin, a potom ještě v jedné vlně odpoledne, bombardovali Rusové. Spousta lidí se zachránila útěkem do podzemí a do sklepů, mnoho jich ale přišlo o život. Já jsem se vlastně s mojí maminkou zachránila úplně náhodou. Stály jsme před domem a se všemi se radovaly, že už bude konec války. S mámou se zdravil pan cukrář Dědek, který šel zezdola a bydlel ve stejné ulici jako my. Naštěstí seshora šel náš známý a tatínkův kolega z veslování doktor Kallmünzer. Maminka na něj volala ‚Jé, hele Jirko, něco házejí!’ On mne z toho kočáru popadl a řekl mámě: ‚Utíkej za barák!’ Tak jsme utíkaly dolů a jen jsme doběhly z druhé strany do domu, tak praskla bomba.“

  • Full recordings
  • 1

    Mělník, 18.03.2016

    (audio)
    duration: 01:21:07
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 21.09.2016

    (audio)
    duration: 02:03:04
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Historie se zkreslovala, o některých věcech se dlouho vůbec nesmělo mluvit

Jarmila Erbanová
Jarmila Erbanová
photo: archiv pamětnice

Jarmila Erbanová, dívčím jménem Šircová, se narodila 1. dubna 1944. Celý její život ovlivnil statečný postoj nejbližších příbuzných proti nacistické okupaci a komunistické zvůli. Otec pracoval jako lékař v Mělníku. Ve válečných letech pomáhal nuceně nasazeným ročníkům vyhnout se službě fingovanými posudky o jejich zdravotním stavu. V mělnické nemocnici také schovával Židy. Strýc Josef Širc byl za aktivní působení v odbojové skupině Obrana národa vězněn od roku 1941 až do konce války. Její budoucí tchán František Erban, člen organizace Obrana národa, vedl protinacistický odboj na Mělnicku. Aktivně se zapojil do partyzánského hnutí Národní mstitel. Navázal spojení s výsadkem vysazeným v oblasti Řepína, který vedl major Kaniščev, a pomáhal se zásobováním partyzánů. Pamětnice se stala 9. května 1945 svědkem bombardování Mělníka Rudou armádou, vojenské akce, která po sobě zanechala vysoký počet mrtvých a zraněných civilistů, připisované až do listopadu 1989 Němcům. V létě 1948 pomohla maminka pamětnice emigrovat armádnímu generálovi Aloisi Liškovi a zachránit ho tak před osudem mnoha komunisty vězněných nebo popravených západních vojáků. Od dubna do listopadu 1949 za to byla ve vazbě na Pankráci. Vinu jí neprokázali. Pamětnice nemohla po absolvování gymnázia dále studovat ani si sehnat zaměstnání. Nakonec ji přijali jako písařku do Československého svazu mládeže. Později pracovala v Ústředním výzkumném ústavu rostlinné výroby v Tupadlech. Jarmila Erbanová se aktivně věnuje kulturnímu životu rodného města a zasedá ve správní radě Mělnického kulturního centra.