Věra Flanderková

„Mně to bylo divné všecko, před 21. srpnem. Protože my jsme byli těsně předtím v Německu, v NDR, na dovolené u známých v Žitavě. Známí, ten pán měl kamenictví jako soukromník. V NDR byli soukromí řemeslníci. Přátelé nám říkali: 'Počkejte, oni vás zaberou.' A my jsme se ptali: 'Kdo by nás zabral?' 'Tady jsou plné lesy ruských vojáků. Tam se ani nesmí jít, třeba na Oybin a na jiná místa u hranic, kam lidi rádi chodí.' Tam se vůbec nesmělo. Byl tam zákaz vjezdu. Tohle všechno nám naši známí říkali, 14 dní před vpádem ruských vojsk, že jsou zakopaní v lese a připravení na nás vtrhnout. My jsme se tomu hrozně divili. Pak jsme přišli domů a nevěnovali jsme tomu vůbec pozornost. Žili jsme normálně, moc jsme se o politiku nestarali. Co jsme slyšeli, to jsme slyšeli. Líbilo se nám, jak Dubček vystupuje a že to bylo lepší než proklamace jiných komunistů. Ale najednou byl srpen.“

„Pamatuji si, že na konci války, když byl odsun Němců, tatínek pomohl třem holkám určeným k odsunu. Několik měsíců, nevím, jak přesně dlouho, ty tři holky měl. Přivezl je z Bílého Kostela od Liberce. Byly u nás nějaký čas, než byly odsunuté. Byly rády. Ta jedna, to mě teď napadlo, byla odsunuta někam do Drážďan. A asi v padesátých nebo šedesátých [letech], možná ještě později, se u nás objevil její syn a přivezl od ní pozdrav. Vzpomínala, že u tatínka v Podsemíně určitou dobu žila. Hezké to bylo, příjemné. Normálně s námi žily v rodině, pomáhaly hlavně mamince s domácností. Bylo hezké, že na to vzpomínaly, asi se jim u nás líbilo. Byly rády, že jim tatínek pomohl.“