„Bylo tam víc tajných než těch, kteří chtěli vidět výstavu. Jenže při vernisáži Tomáš Ruller vystoupil na jevišti s takovou performancí, kde bylo zřejmé, že to je úplný útok na tehdejší vládu. A protože tam byli i novináři, tak se napsal článek a hned druhý den jsme měli výstavu zavřít. Vložilo se do toho spousta lounských významných výtvarníků i profesoři z výtvarných škol. Řeklo se, že by to vypadalo blbě, kdyby se to zavřelo, tak nechali výstavu dožít. Potom, když jsme skončili, nastalo vyšetřování. Předseda národního výboru Rušar si užil skoro nejvíc, protože ho neustále tahali po výsleších. Ředitelku kulturního domu Věru Vopatovou taky, za mnou taky chodili. Nejvíc obžalovali Tomáše Rullera, který měl v Lounech soud a měl být odsouzen za hanobení státního zřízení a KSČ. Doktor Igor Zhoř přijel z Brna a obhájil ho tím, že poukázal, že v celém světě i v Rusku existují výtvarné skupiny a aktivity, které nejsou tak jasné, že výtvarníky napadají všelijaké věci a oni to udělají… Nějakým způsobem to dokázal, nevím jak, my u toho nebyli, nikoho tam nepustili. Dokázal Tomáše Rullera obhájit a nebylo z toho nakonec nic.“
„Byli jsme nadšení a v roce 1967 jsme se stali s mužem členy KSČ. Hned rok poté manžela vyhodili. Mě chtěli vyhodit taky, tehdy jsem dělala na dolech Julia Fučíka v Bílině. Byl tam předseda KSČ, který říkal, že mě nemůžou vyhodit, protože můj otec byl v koncentráku. Tak mě nevyhodili a já to vzala tak, že budu muset zůstat, aby moje holky mohly chodit do nějaké školy, což se povedlo, protože starší dcera je dětskou lékařkou a druhá dcera Jitka je učitelka. Do politiky jsem v té době nemohla moc zasahovat a neměla jsem ani čas zůstávat na schůze. Musela jsem domů kvůli dětem, dojížděla jsem z Bíliny do Mostu.“ – „V souvislosti s čím jste se rozhodli vstoupit do strany?“ – „To bylo v souvislosti s nadšením, které tenkrát panovalo. To si nikdo moc nemůže pamatovat, ale pražské jaro v té době nadchlo spoustu lidí. Všichni jsme si mysleli, že to bude jako na Západě, že se budeme mít tak jako tam, že se to změní a bude to dobrý.“
„Když Rusové přijeli do Lomu, tak zastavili na hlavní silnici. Byla tam dlouhá řada tanků a ruští vojáci se rozeběhli po bytech, kde bydlely Němky, a šli je znásilňovat. Klasika. Někteří Češi je tam vodili a ukazovali, kde bydleli. Matka, protože taky byla Němka, se dívala z okna a viděla, jak ukazují, aby šli k nám. A protože máma byla silně věřící, tak se vrhla k obrazu Panny Marie a prosila o pomoc. Tvrdila, že jí ten obraz řekl, aby jim řekla, že syn je bolševik a manžel v terezínském koncentračním táboře. Neuměla česky, tak to německy takhle nějak vykdákala, když přišli. Oni se prý usmáli, popadli mě a odešli. Letěla za mnou a za nimi. Donesli mě až k těm řadám tanků, podali jednomu vojákovi a ten mi dal velký krajíc chleba namazaný marmeládou, postavil mě zpátky na chodník a přibíhající máma mě vzala a utíkaly jsme domů. To si pamatuju z roku 1945, kdy Rusové najeli do Čech.“
„Pravá záminka otcova zatčení byla zřejmě ta, že gestapáci pochytali komunistickou skupinu a zjistili, že jeho dcera v té skupině taky byla. Možná byl z její strany ovlivněný komunistickými názory, možná něco svým kolegům horníkům říkal, to se vyneslo a to byl asi pravý důvod. Neumím si představit, že by ho kvůli chlebu zavřeli. V Terezíně byl od roku 1942, potom ho přesunuli do Pirny, kde hloubil ve skále továrnu. Byl tam ke konci války v zajateckém táboře. Když Rusové vjeli Krušnými horami do Čech, tak z tábora utekl a týden chodil Krušnými horami, schovával se před německými usedlostmi, byli tam i banderovci, měli tam svoje základny. Mezi tím vším kličkoval a až po týdnu se dostal domů do Lomu. Byl vyhladovělý a nemocný, měl silikózu.“
Kristina Folprechtová, roz. Scheinpflugová, se narodila 14. října 1940 v Lomu u Mostu do německé rodiny. Otce Oswalda Scheinpfluga věznili nacisti z politických důvodů, jeho dcera z prvního manželství se zapojila do komunistického odboje. Po válce pamětnice s rodiči díky tomu nemuseli do odsunu, žili ale v chudých poměrech. Během studia chemické průmyslovky se zapojila do litvínovské výtvarné skupiny Kontakt. Její manžel Karel Folprecht pocházel z česko-německého manželství a měl příbuzenský vztah s převaděčem Kiliánem Nowotnym a výtvarníkem Otto Herbertem Hajkem. V roce 1967 s manželem vstoupili do KSČ, muže během prověrek vyloučili, ona mohla ve straně díky otcově minulosti zůstat. Později se přestěhovali do Lubence, kde organizovala kulturní a výtvarný život. Působila v okruhu umělců, kteří se vymezovali proti komunistickému režimu. Po výstavě Lubenec 88 ji vyšetřovala Státní bezpečnost. Zákrok proti svobodnému uměleckému projevu ji přiměl vystoupit z KSČ. Po sametové revoluci se živila jako výtvarnice, prodávala skleněné šperky a psala knihy o kraji kolem Lubence i o rodném Krušnohoří. V roce 2024 žila v Lubenci.
Na výstavě v Lubenci v roce 1988 se objevilo dílo Ivana Kafky nazvané „Vratký vrchol“, které podobně jako i ostatní mělo skrytý význam a poukazovalo k bortícímu se komunistickému režimu
Na výstavě v Lubenci v roce 1988 se objevilo dílo Ivana Kafky nazvané „Vratký vrchol“, které podobně jako i ostatní mělo skrytý význam a poukazovalo k bortícímu se komunistickému režimu
