Vladimír Frenzl

* 1953

  • „Stala se mi taková věc… Možná bych se s těmi lidmi ještě někdy chtěl sejít… Přijel maďarský kamion, zelený, žlutá plachta, na tom červené písmo. Odbavily se papíry, Maďaři byli dobří, jako Němci, mívali papíry v pořádku, byli v klidu, nevyskakovali si na hranici. Přijel maďarský kamion, chodili tam psi, kteří kamiony očuchávali, byli zaměření na vyčuchání člověka, nebyli to drogoví psi, byli cvičení na lidi. Kontrolovala se neporušenost plachty, řemení, plombovací lanko, existují přísné normy. Najednou vidíme sešitou plachtu, docela blbě, hned bylo jasné, že něco není v pořádku. Takový kamion se musí otevřít. Jde tam s vámi policajt, policajta měl člověk za zadkem furt. Otevřeli jsme to a byli tam dva endéráci, takoví mladí kluci. Udělali to blbě. Pochopitelně byli předaní endéráckým orgánům. Jako celník jsem s nimi už do styku nepřišel, někam si je odvedli. Údajně řekli, že chtěli do Ameriky pomáhat Indiánům v jejich boji za svobodu. Bylo to někdy v roce 1986, pochopitelně šli v NDR do vězení. Čas od času si na ně vzpomenu, jak asi dopadli, kde je jim dneska konec, jestli opravdu nakonec odjeli do Ameriky.“

  • „Vzpomínám si dodnes živě na jednoho známého populárního herce, nebudu jmenovat, jel s manželkou a převážel nepřihlášené zboží. Bylo ho docela dost, rádio, zvuková technika, co se tenkrát vozilo. Úsměvy do té doby, než jsme otevřeli auto. Vezl toho hodně, bylo by to na trestní případ. Posuzovali jsme společenskou nebezpečnost a vedlejším ukazatelem byla hodnota zboží. Možná počítal s tím, že když celník uvidí známou tvář, přimhouří oči. To už člověk viděl, že něco nebude v pořádku, poznáte to na tom člověku, i když je to třeba profesionální herec. Na jeho chování, když máte praxi. Kouknete do zavazadlového prostoru a řeknete si: ‚Ajajaj, tady je to nějaké divné,‘ vytušíte, že kdybyste to tam skládal sám, složil byste to jinak. Bzíkne vám to. Tenhle člověk tam toho měl požehnaně, upadl do rozpaků. Říkal jsem: ‚Zabalte to, dělejte jako že nic. Znáte jednu moji bývalou spolužačku. Dejte jí flašku a řekněte, že to je ode mě.‘ Nikdy jí tu flašku nedal. Dodnes, když ho vidím v televizi, si říkám, jestli si vůbec uvědomil, jakému unikl průseru.“

  • „Přestože děda byl minimálně po matce původem Němec, vždycky vystupoval jako loajální československý vlastenec. Když začal Hitler za kopci se svým štvaním, hnědým morem, vědělo se, že pohraničí nedopadne dobře, bude odtržené, připadne Německé říši. Děda zorganizoval petici, že ten okrsek – Sušicko Hartmanicko – byl vždycky český, byla v něm převaha českého obyvatelstva. Petice hodně přispěla k tomu, že to území zůstalo po záboru pohraničí na podzim 1938 české až prakticky po Hartmanice. Zábor byl až na předměstí Plzně, kdežto tady to bylo vykrojené až skoro po Hartmanice, teprve pod nimi na Krušci byla protektorátní hranice. Vymstilo se mu to, Němci o něm věděli, hned v březnu 1939 po vzniku protektorátu byl první na sušickém okrese, koho sebralo gestapo.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 16.06.2023

    (audio)
    duration: 04:33:16
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Byl jsem celník, ale na šikaně jsem se nepodílel

Vladimír Frenzl na vojně (sloužil v letech 1974–1976)
Vladimír Frenzl na vojně (sloužil v letech 1974–1976)
photo: archiv Vladimíra Frenzla

Vladimír Frenzl se narodil 13. října 1953 v Sušici, dětství a mládí prožil na Kašperských Horách. Jeho otec Vladimír pocházel z Plas severně od Plzně, byl z rodu lesáků, kteří se starali o lesy šlechtického rodu Metternichů. Po únoru 1948 nastoupil k městským lesům na Kašperských Horách, později pracoval jako dělník a úředník, synovi ukazoval zanikající německé osady. Matka Vlasta Eichingerová pocházela z Loučové kousek od Hartmanic, děda Hynek Eichinger byl šumavský Němec. Sepsal petici, která požadovala, aby Sušicko a Hartmanicko zůstalo Československu a nestalo se součástí Německé říše. Vychodil základní školu na Kašperských Horách, lásku k turismu v něm podporoval učitel tělocviku a znalec Šumavy Emil Kintzl. Chtěl studovat kynologii, z rozhodnutí rodičů ale nakonec šel na gymnázium v Sušici. Pak nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity, obor numerická matematika, po prvním semestru ale školu opustil. Pracoval jako stavební dělník pro vojenské stavby, oborový závod České Budějovice, který sídlil na Kašperských Horách. Na vojně dělal radiotelegrafistu, rád vzpomíná, jak mu práce šla. Od roku 1976 pracoval jako celník na hraničním přechodu Rozvadov, kontroloval, zda lidé nepřeváží neproclené nebo režimem zakázané věci. V roce 1980 se oženil s kolegyní Danou, mají dvě děti, třetí zemřelo na vrozenou vývojovou vadu. Na jaře roku 1989 začali manželé pracovat na přechodu Železná Ruda, během revoluce tu byli jediní, kdo vstoupil do Občanského fóra. Po revoluci zjistil, že StB ho vedla jako prověřovanou osobu s krycím jménem Frank. V roce 2003 odešel od celníků, začal dělat průvodce po Šumavě, stále provádí pro Národní park Šumava.