Dagmar Havlová Ilkovičová

“Co se týká kulturního prostředí, tak na Slovensku to bylo, myslím, volnější než v Praze nebo v Čechách. Jednak byla blízko Vídeň, jednak kultura v Maďarsku byla otevřenější. Možnosti tam byly, takže my jsme často cestovávali na koncerty nebo na nějaké akce, filmy, do Budapešti. To bylo blízko a tam se dalo bez problémů. Z Vídně jsme poslouchali zprávy nebo se chytala i vídeňská televize. Tak i odtamtud byly informace z druhé strany železné opony. A myslím si, že i proto ta policie až tak nepronásledovala lidi, kteří měli jiné myšlenky. Na druhé straně těch disidentů tam bylo málo – ale možná i proto, že ten tlak na lidi, aby se uchýlili k nějaké uzavřené komunitě, nebyl tak silný.”

“Neměla jsem strach. Totiž už po nějakých zkušenostech v Praze jsem pochopila, že my jsme velmi chránění, my jsme velmi chránění tím Václavovým jménem. A tou Svobodnou Evropou, která všechno velmi operativně hlásila. Uvědomovala jsem si, že StB může úplně jinak působit na venkově, kde vlastně ti disidenti byli velmi osamocení. Ale v Praze o život nešlo. Je pravda, že potom na té poslední demonstraci sedmnáctého jsem byla vcelku vážně zraněná, jsem měla poškozené ledviny a něco jsem si odležela v nemocnici.”

“Ty zápasy v rámci Lucerny byly tvrdé. Prosco do toho vstoupilo, Provodova společnost, kteří měli falešnou smlouvu s Chemapolem, že to koupí za dvě stě padesát milionů. Totiž Junek tu Lucernu chtěl z toho majetku vytáhnout, tak jako se jim podařilo vytáhnout hotel Harmony, který Junkovci doteď vlastní. Takže tam v Lucerně byly velmi složité situace, dokonce tam skoro došlo na zápas ochranek. Můj bodyguard vedl ochranku Lucerny a Prosco, Provodovci, si najali nějakou svoji ochranku. Ale nakonec ta naše byla lepší, byli jsme v podzemí, klidní. A já jsem vysbírala zbraně, aby náhodou k něčemu nedošlo. A trošku jsme se tam bavili, protože jsem vysvětlila té ochrance, že v Lucerně byly různé průduchy jako ventilace, a jak jsme tam byli zavření, že by bylo dobré, aby našli východ. Takže oni tam prolézali všelijaké… prostě jsme se bavili, musela tam být nějaká činnost. A tím, že byla tehdy zavřená restaurace též z důvodů obsazení a nějakého vlivu na nájemníky, tak ledničky ještě byly plné, měli jsme co jíst, měli jsme zábavu. A ta ochranka protivníka to vzdala.”

“To bylo ještě snad koncem devadesátých let, když David Černý instaloval obráceného koně na Můstek, kde to bylo asi tři měsíce, a potom ho měl někde u sebe ve skladu. A já jsem tehdy spravovala i dům Rokoko a ta pasáž vůči pasáži Lucerna byla hrozně prázdná. Tak mě napadlo, že ten kůň by se tam mohl vyjímat, že by mohl přitáhnout lidi, ale majitelé to nechtěli. Tak potom jsme ho instalovali do Lucerny a jsem tomu velmi ráda, protože to je snad nejvíc fotografovaný objekt v Praze. No a dohodli jsme se, že tam bude dočasně, dokud v Čechách nenastane monarchie.”