Margaretha Hecht

* 1935

  • „S otcem jsme se setkali v Linci, kde jsme měli příbuzné z desátého kolene, u těch jsme dvě noci přespali a potom odjeli vlakem přes Eferding do Schartenu. Na statek jsme přijeli přesně 5. prosince 1945 a žili jsme tam v jedné místnosti do roku 1949. Nejprve úplně všichni i s prarodiči, ale babička tam nechtěla zůstat, odešla pak s dědou zpátky do uprchlického tábora v Linci. Tam v roce 1947 zemřela, nedokázala to vše unést. Pořád věřila, že se ještě vrátí domů. Nechtěla odjet ani z Freistadtu, protože si myslela: Odsud mohu hned zase zpátky domů, až se hranice znovu otevře.“

  • „Matka už musela být s otcem v kontaktu, právě díky rodině, která dřív u nás bydlela, a rozhodla se tedy pro Rakousko. Tak nás 27. listopadu odvezli náklaďákem do Freistadtu, byl to otevřený náklaďák, myslím, že český. Nevím už, co jsme si směli vzít s sebou, v každém případě jen příruční zavazadla. Ve Freistadtu nás vyložili, měli jsme tam známé, u kterých jsme mohli přenocovat, a další den cesta pokračovala ruským náklaďákem do Lince, kde jsme zase stáli na ulici. Dvě nebo tři noci jsme přespali u úplně cizích lidí. Nevím, ale možná měla matka u sebe nějaké peníze, které jim za nocleh dala. Jako dítě jsem se o nic nestarala, hlavně, že jsem byla s rodinou a měla co jíst. Byli jsme matka, prarodiče, bratr a já. Nějak jsme se potom dostali přes demarkační linii na mostě v Linci, spolu se známými, kteří švindlovali s průkazy. Tam už na nás čekal otec a společně jsme odjeli do Schartenu k té rodině, která u nás kdysi bydlela a která nám zajistila ubytování u jednoho sedláka. Tam jsme bydleli další čtyři roky.“

  • „Občas přicházely nejrůznější hororové zprávy, že někoho zatkli a zmlátili. V budově bývalé obecní školy v Kaplici byli zadržováni Němci. Jistěže s nimi nikdo nezacházel moc hezky. To jsem ale jen zaslechla, když se o tom bavili dospělí. Pak se zase proslýchalo, že někteří byli vyhnáni a že je odvezli do Budějovic do vězení, ale nevím o nikom z rodiny, koho by se to týkalo. Možná kdyby tam býval byl otec, tak by se ho to také týkalo, ale nebyl doma a moje matka si s nacisty nikdy nezadala. Byla ovšem dost osamocená. A v květnu nebo červnu 1945 jsem dostala spálu, což tenkrát bylo velmi nebezpečné a nakažlivé onemocnění. Lékař vyvěsil na náš dům ceduli s nápisem: Infekce! Nebezpečí nákazy! Nevstupovat! Takže k nám do domu nikdo nechodil, kromě Rusů, těm to bylo fuk. V domě měli dokonce velitelství a chodili sem tam, ale Čech žádný. Nemoc nás uchránila i před první vlnou odsunu. Z Kaplice nás vykázali teprve na konci listopadu. Mohli jsme si vybrat, zda chceme do Německa, nebo do Rakouska.“

  • Full recordings
  • 1

    Wels, Rakousko, 19.11.2023

    (audio)
    duration: 58:06
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Do rodné Kaplice se ráda vracím, ale za svůj domov už považuju Rakousko

Margaretha, 1941
Margaretha, 1941
photo: Pamětnice

Margaretha Hecht se narodila 7. července 1935 v jihočeské Kaplici jako první dítě Karla a Marie Ruschakových, německých majitelů obchodu s potravinami. V Kaplici převažovalo německy hovořící obyvatelstvo, nicméně děti při hrách si hrály společně s několika málo českými dětmi. Obyvatelé Kaplice v roce 1938 vítali s nadšením příchod německé armády, matka Marie byla jedna z mála, kdo byli jednoznačně proti. Otec odešel do německé armády až v roce 1942, jako zdravotník působil nejprve ve Francii, pak v Rusku a nakonec ve Varšavě, odkud byl letecky evakuován do Československa. Ze zajateckého tábora v Karlových Varech byl propuštěn do Rakouska, kde měla rodina příbuzné a známé. V listopadu 1945 se do Rakouska dostala i matka s dětmi a prarodiči, rodina pak žila v jedné místnosti na statku v maličké obci Scharten u Eferdingu. Oba rodiče nejprve pracovali na statku, později otec našel práci ve Walsu u Lince, kde se po čtyřech letech rodina usadila. Zde chodila Margaretha Hecht na obchodní akademii a stala se stenotypistkou ve firmě Knorr. Později v této firmě pracovala jako asistentka vedoucího marketingového oddělení. V roce 1961 se vdala a v roce 1969 adoptovala jediné dítě. Do Kaplice se poprvé dostala ještě na konci padesátých let, když spolu s rodiči získala rakouské občanství. První návrat byl smutný a bolestný, později si však uvědomila, že ti, kteří odešli do Rakouska, měli nakonec lepší život než ti, kteří zůstali v Československu. Do Kaplice se často a ráda vracela, i když za svůj domov považovala Rakousko.