Marie Horáková

„Tam, jak jsme měli tělocvičnu, tak oni z toho udělali německou školu. Protože tady vystěhovali asi šest nebo sedm rodin velkých sedláků a dali sem Němce. A ty jejich děti neměly, kam chodit do školy. Tak hledali, a kdo měl třeba jen trochu německý původ, třeba prababičku Němku, tak musel do německé školy. Mně se to protivilo, protože naše učitelka nás bila. Museli jsme klečet, když jsme mezi sebou řekli české slovo. Nebo jsme museli natáhnout ruce a ona nás přes ně bila. Byla to mladá učitelka. Jednou jsem šla na májovou pobožnost. Měla jsem věneček, bílé boty, bílé podkolenky, bílé šaty jako princezna. A když jsem ji viděla, že jde, tak abych jí nemusela říct Heil Hitler, tak jsem vlezla pod mostek. Nepřejte si vidět, jak jsem pak vypadala. Nemohla jsem jít na tu májovou takhle. Musela jsem domů. Maminka, když mě viděla, spráskla ruce a že dostanu výprask. Jak jsem jí ale řekla, proč jsem to udělala, tak už se nezlobila a nebila mě.“

„(Tatínek – pozn. ed.) jezdil ve Frutě. Potom ho zatkli. My jsme o tom ani nevěděli. Prý tady vytvořili nějakou skupinu Sněženka a chtěli udělat převrat. O tatínkově zatčení nám přišel říct jeho závozník. Říkal, že jeli, tatínek musel zastavit, vyjít z auta a oni ho odvezli. Říkal, že přišli dva v kožených kabátech. Určitě to byla StB. Byla jsem na soudu, trval tři dny. Pamatuji si, jak tatínka přivedli, a měl ruku v sádře. Tehdy nám nemohl nic říct. Ale když byl zavřený, byla jsem ho navštívit. Nesla jsem mu tenkrát teplé prádlo, oni mě ale k němu nepustili. Já se přesto dostala někam, kde byly ty kobky. Byly celé krvavé. Já jsem přišla z toho Cejlu (bývalá věznice v ulici Cejl v Brně – pozn. ed.), já se třásla ještě v Příměticích. Tam to bylo hrozné, jak to bylo škaredé, jak je tam museli mučit. Když jsem se pak ptala tatínka, tak říkal, že je tam bili. Třetí den pak u soudu vynesli rozsudek. Když řekli tatínkovi sedm let, tak maminka se zhroutila.“