Marie Horáková

„(Tatínek – pozn. ed.) jezdil ve Frutě. Potom ho zatkli. My jsme o tom ani nevěděli. Prý tady vytvořili nějakou skupinu Sněženka a chtěli udělat převrat. O tatínkově zatčení nám přišel říct jeho závozník. Říkal, že jeli, tatínek musel zastavit, vyjít z auta a oni ho odvezli. Říkal, že přišli dva v kožených kabátech. Určitě to byla StB. Byla jsem na soudu, trval tři dny. Pamatuji si, jak tatínka přivedli, a měl ruku v sádře. Tehdy nám nemohl nic říct. Ale když byl zavřený, byla jsem ho navštívit. Nesla jsem mu tenkrát teplé prádlo, oni mě ale k němu nepustili. Já se přesto dostala někam, kde byly ty kobky. Byly celé krvavé. Já jsem přišla z toho Cejlu (bývalá věznice v ulici Cejl v Brně – pozn. ed.), já se třásla ještě v Příměticích. Tam to bylo hrozné, jak to bylo škaredé, jak je tam museli mučit. Když jsem se pak ptala tatínka, tak říkal, že je tam bili. Třetí den pak u soudu vynesli rozsudek. Když řekli tatínkovi sedm let, tak maminka se zhroutila.“

„V září přišel domů a v červenci, 7. července, zemřel. To byla zrovna mašovská pouť, oblékl se, oholil a najednou říkal: ‚Mně je špatně, já si musím jít lehnout, Mařenko, běž sama.‘ Já jsem mu řekla, že sama nepůjdu. Seděla jsem u něj a on večer zemřel… Poslední jsem ho držela za ruku a to vidíte, jak se ten člověk mění. V momentě, jak se promění. Ta podoba mu trochu zůstane, ale přeci jen se ten člověk změní. Rysy strnou a cítíte, že ten člověk odchází… Většinou byl ticho nebo jsme se spolu modlili. On už tou pusou jen trochu pohyboval. A potom pomalu odcházel, až odešel. Byl klidný, smířený. Nebyl záštiplný, ne. Byl smířený s tím, že odchází, věděl, že odchází.“