Jaroslava Hoťová

* 1951

  • „Víte, v mém životě se objevilo období – a já teď už si ho neumím přesně vybavit, ale myslím si, že to ještě jsem nebyla, určitě to bylo v dospívání, kdy jsem si najednou říkala, jak je to možné, že mohl [otec] zabíjet lidi. Vždyť on zabíjel lidi! Já jsem to nebyla schopná v některých věcech pochopit, prostě jsem... Tak já si pamatuju, že tehdy jsem si s ním sedla a on mi právě říkal o těch studních s těmi ženami s rozpáraným břichem, říkal mi o dětech, o lidech, kteří byli vláčeni různě. Tak pak jsem teprve pochopila. A můj táta řekl rovnou: ,Buď ty, nebo on.´ Já jsem říkala: 'Jak mohl jít na bodák proti člověku?' a on říká: ,On ho měl taky. Jeden z nás musel vyhrát, buď já, nebo on.´ Takže časem samozřejmě, jak začnete vnímat tu situaci, seznámíte se s tím víc... Ale jedno období jsem opravdu měla takové, že jsem si říkala: 'To není možné, vždyť on zabíjel!'“

  • „No, když tam nastupovali, tak to taky vyprávěl takovou historku. Říkal, jak vypadali, když tam šli tak čtyři, protože samozřejmě hlad měli i tak i nadále. Bylo to tak, že někde tam viděli vyhublou kozu, tak se domluvili, že ji uloví, opečou si ji někde. A čtyři kluci tu ubohou vyzáblou kozu skoro nemohli dostat, protože oni všichni měli méně jak pod 50 kilo, kolem 50 kil, zesláblí byli šíleně. Takže oni je trošku dali dohromady. To říkal, že dostávali trošku více jídla, jako oblečení. Taky hodně dělal takový ten přirozený pohyb, že to nebyla jenom ta fyzická práce, tam těžká odpadla. Takže když je dali dohromady, tak potom už šli k plukům.“

  • „Byli tam i nějací tehdy vojáci z Prchalovy armády, jak byli někde zatčení a byli tam teda posláni. Říkal [otec], že tihleti mládenci odcházeli mezi prvními na smrt, protože práce v té zimě, v tuhé sibiřské zimě, a vůbec ten hlad a ten nedostatek... A byli to hodně letci taky mezi nimi, takže velmi těžko snášeli ty podmínky, takže ti odcházeli jedni z prvních. To mi třeba vyprávěl takovéhle příhody. Vyprávěl mi samozřejmě, jak tam navazovali s místními kontakty, protože samozřejmě se tam také – slovo kšeftovat je asi nevhodné, ale teď mě nenapadá žádné jiné – oni se snažili získávat ještě nějaké další prostředky k obživě, protože toho jídla tam byl nesmírný nedostatek, velký hlad.“ – „Co dostávali k jídlu?“ – „Říkal, že dostávali ke snídani, že třeba byla horká voda a v tom nějaký hrách, on tomu říkal i nějakým tím svým názvem, a k tomu nějaké množství chleba. A k večeři říkal, že byla šlichta. On říkal, že tohle by nedali dneska, že by to nedali nám u nás ani prasatům.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 30.05.2024

    (audio)
    duration: 01:53:21
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Krutost války si mnoho lidí nedovede představit

Jaroslava Hoťová v roce 2024
Jaroslava Hoťová v roce 2024
photo: Post Bellum

Jaroslava Hoťová, rozená Metenková, se narodila 11. srpna 1951 v Postoloprtech. Matka Ludmila Metenková, rozená Šmídková, pocházela z početné rolnické rodiny z Benešovska. Otec Vasil Metenko byl Ukrajinec původem ze Zakarpatské Ukrajiny. Po vypuknutí druhé světové války chtěl jít bojovat po boku Poláků. Na hranici ho zajali Sověti. Nějakou dobu strávil ve vězení v Charkově a v Izjumi ho odsoudili na tři roky nucených prací, které strávil v nespecifikovaném gulagu v autonomní oblasti Komi. Poté se připojil k 1. československému armádnímu sboru. Bojoval u Sokolova, pomohl osvobodit Kyjev, Bílou Cerekev a Rovno a prošel urputnými boji na Dukle, kde byl těžce zraněn. Jaroslava Hoťová se vyučila elektromechaničkou v Tesle v Holešovicích a poté při zaměstnání ještě absolvovala střední ekonomickou školu. Roku 1969 se provdala za Miroslava Hotě. O rok později se jim narodila dcera Radka a roku 1975 pak syn Miroslav. Na konci 80. let vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 2024 žila v Odoleně Vodě.