Zdeněk Hovorka

„Táta říkal, že chtěli začít tisknout letáky, prostě něco proti tomu [komunistickému režimu] dělat. Dostal se do té skupiny, která… Ten okruh lidí na vojně byl větší, asi deset lidí. Tak se tam dostal nějaký Hlavatý [Hlásenský, pozn. red.], pokud se nepletu. A to byl agent nasazený [StB], provokatér. Komunistická moc prostě chtěla odhalovat již potenciální pachatele. Takže oni jako by se snažili vyprovokovat nebo zorganizovat nějaký trestný čin, aby rychle, aniž by došlo k nějaké škodě, se ti budoucí potenciální pachatelé rychle našli a mohli je rychle odsoudit. To se taky stalo. Ten Hlásenský to samozřejmě zorganizoval, dal tomu nějakou kulturu a pak je tedy samozřejmě všechny udal. Všichni se dostali do vazby. A ten okruh… Začaly výslechy. Samozřejmě to jsou ty výslechy, které jsou známé, to mlácení… Oni na to měli své metody. Táta mluvil hlavně o metodách: slaná polévka a bez vody, nemožnost se napít. A hlavně – nedostatek spánku, prostě ruce na deku, a jakmile vidí, že má někdo zavřené oči, hned v noci každých deset minut budili. Když člověk usnul, tak ho nutili chodit. A ono když člověk nespí tři, čtyři dny, tak řekne, podepíše cokoliv. To byly prostě metody implementované z Ruska. To mlácení tam určitě bylo taky, ale nikdy o tom táta nechtěl mluvit, nikdy o tom moc podrobně nevyprávěl. Asi kvůli mně, protože bych to jako kluk vykládal ve škole a měli bychom průšvih všichni.“

„Táta byl [totálně nasazený, ale mám o tom jen] neověřené informace. Byl snad v Bordeaux ve Francii totálně nasazený jako potápěč. Tam byl totiž velký ponorkový přístav a spojenci ho bombardovali. Ty betonové bloky pod vodou se rozvalily a on se prý potápěl v takové té měděné kukle, v tom obleku. A vysvětloval mi při našich toulkách přírodou, jak se vrtá beton pod vodou. Že se to nevrtá vrtačkou, že se to vrtá lešenářskou trubkou, do které se vhání kyslík, a ono to vlastně prohoří ten beton. Tak takové věci si pamatuju. I tam částečně ohluchl, on byl hluchý docela dost, měl s bubínky, s ušima pořád problém. Celý život říkal, že to má z toho potápění. Pak se dostal snad – taky taková informace z jeho vyprávění – do Mnichova nebo nějakého takového bavorského města, které bylo bombardované. Byl v nějakém komandu, které mělo za úkol vynášet mrtvé lidi z rozbitých domů. A říkal: ‚Za čtrnáct dní ti to ani nepřijde, to je práce jako každá jiná. Odklízíš trosky domů, vynášíš na nosítkách mrtvé, roztrhané lidi…' Byl v totálním nasazení a byl vlastně pod dohledem Němců, takže se tomu nemohl nějak bránit. A hlavně chtěl přežít, což chce asi každý civilista.“