Earl Ingram

„Chtěl jsem se vypravit do vesnice na demarkační linii, kde jsem byl tehdy ubytován. Nepamatoval jsem si ale, jak se jmenovala. A jedna z těch dvou postarších paní mi řekla: ‚Já vím, kam jste jeli.‘ Řekla mi: ‚Jeli jste do Kříší.‘ Měl jsem u sebe papír. Takže mi jméno té vesnice napsala. Několik mužů, kteří se mnou bydleli v Jablonského ulici, když jsme byli v Kříších, se ji totiž vrátilo navštívit. Takže věděla, kde jsme byli ubytovaní. V roce 1997, když jsem přijel zpátky, jsem se do té vesnice vypravil. Pronajal jsem si auto a sám jsem řídil. Byl jsem pak v té vesnici ještě mnohokrát. A její část směrem k Plzni mi přišla velmi povědomá. Když jsem ale jel přes Břasy, nevybavoval jsem si nic. Takže to byla vždy moje první volba. Až konečně v roce 2002 jeden z klubů vojenské historie z Plzně pořádal výstavu v jakési vesnici u řeky – v Nadrybech. A já přesvědčil další velmi dobrou tlumočnici, aby se se mnou jela na tu výstavu podívat. Jmenovala se Patricie. A Patricie ráda mluví. A když jsme zaparkovali a šli jsme z parkoviště k přívozu, s jehož pomocí jsme se museli dostat na druhou stanu řeky, kde měla být ta výstava, Patricie se bavila s lidmi, kteří tam šli s námi, a řekla jim, že se pokouším najít vesnici, kde jsem byl ubytován. A že si myslím, že jsou to Kříše, ale nejsem si jistý. A ta dáma řekla Patricii: ‚Můj otec toho ví hodně o událostech spojených s druhou světovou válkou a s vojáky, kteří se tu tehdy pohybovali.‘ Takže nám s ním domluvila schůzku a mohli jsme ho za několik dní přijít navštívit. A tak jsme šli. Patricie šla se mnou. A tak jsme se setkali s panem Mudrou a začali jsme si vyměňovat informace. Vyprávěl mi o událostech, k nimž došlo v květnu 1945, a já mu také vykládal, co se tehdy přihodilo. Řekl jsem mu, že ale nevidím střechy domů na ruské straně demarkační linie, které jsem viděl v květnu 1945. A on se jen usmál a řekl: ‚Stromy od té doby vyrostly.‘ Proto jsem nemohl poznat, kde přesně jsem to tehdy byl. Všechno ostatní ale odpovídalo.“

„Ofenziva v Ardenách začala 16. prosince, přesunuli nás na sever, kde jsme měli splnit další úkol. Tak začala bitva v Ardenách, 16. prosince 1944. A tato bitva, největší pozemní bitva, kterou kdy armáda Spojených států vybojovala, kdykoliv předtím i potom, trvala přibližně šest týdnů, než se podařilo obnovit frontovou linii a zlikvidovat Němce v oblasti jejich průlomu. Pak už jsme začali pozvolna postupovat, dostali jsme se k Rýnu, překročili jsme Rýn, pořád jsme ještě museli hodně bojovat, postupovali jsme ale, až jsem se konečně dostal až do Plzně.“

„Připlul jsem na lodi do Skotska a přes Skotsko jsem pak pokračoval vlakem, pak přes kanál La Manche na malé lodi, celou dobu jsme byli na palubě, v noci, a pak jsem se ocitl ve Francii, v doplňovacím táboře, než mě přidělili k mojí jednotce. A nakonec, k tomu došlo v září 1944, jsem byl zařazen ke 2. pěší divizi, která působila v okolí Brestu. Brest totiž stále drželi Němci, nutně jsme ho ale potřebovali, jakožto přístav, z něhož bychom zásobovali americké vojáky v celé oblasti. Možná i americké vojáky po celé Francii, protože bez zásobování vojáci nezmůžou nic. Když jsme s 2. divizí dorazili k Brestu, Němci v Brestu se raději vzdali a 2. divize se pak po krátké zastávce na tomto shromaždišti přesunula vlakem přes Francii, přes seřaďovací nádraží v Paříži, až na německo-belgickou hranici. Tam jsme měli vystřídat – bylo to na začátku října 1944 – jinou americkou jednotku, které se podařilo prorazit první obranný pás Siegfriedovy linie. Ta jednotka už se nacházela na území Německa. Během jednoho dne jsem se tak dostal z Francie do Belgie a přes Lucembursko až do Německa. Tedy za velmi krátkou dobu. Říkám, že to trvalo jeden den, ale myslím, že to byla spíše dvoudenní záležitost.“

„Když se mě lidé ptali: ‚Proč se každý rok vracíte do Plzně?‘, musel jsem si vymyslet opravdu krátkou a výstižnou odpověď a napadlo mě: ‚Vzpomínáme na ty, kteří neměli to štěstí, aby se mohli vrátit domů. Já měl to štěstí, že jsem přežil dost dlouho na to, abych se dostal do Plzně a mohl se vrátit. Takže tam jezdím, abych si připomněl jejich památku.‘ Další věc je ale i radost z toho, že se mohu setkat se všemi těmi lidmi, které jsem poznal v roce 1945 a také později, v roce 2013, jimž se konečně dostalo toho, o čemž si mysleli, že už to mají v květnu 1945. Tehdy o to ale zase brzy přišli. Šlo to nahoru a dolů. Svoboda – svoboda – nesvoboda – svoboda – nesvoboda. Teď už jsou konečně svobodní a já mám velkou radost z toho, že se s těmi lidmi mohu setkat a radovat se z toho. Slavím s nimi moc rád. Mám pro ty lidi opravdu slabost. Když jsem sloužil v armádě, byl jsem totiž profesionální voják, byl jsem umístěný v Německu, ve Stuttgartu, a během svojí služby jsem se dostal až k hranicím, na hranicích pak byla větší jednotka, a občas jsem tak létal podél hranice v malém letadle, podél jižní hranice tehdejšího západního Německa. Mohl jsem tak nahlédnout za plot z ostnatého drátu, za plot nabitý elektřinou, a vidět krásnou venkovskou krajinu Československa. Znal jsem lidi, kteří žili na té druhé straně, nikdy jsem si ale nepomyslel, že bych se tam mohl ještě někdy vrátit. A najednou jsem zase tady! To bylo opravdu velké překvapení.“

„A potom, na samém začátku roku 1940, jsem vstoupil do armády. A tím pro mě začal nový život. Bylo mi sedmnáct let, byl jsem voják, platili velmi málo, ale zajímalo mě, řekl bych, že mě zajímalo dobrodružství, protože tehdy se snažili armádu rozšířit. Po první světové válce byla totiž americká armáda výrazně redukována, byla tehdy opravdu velmi malá. Pak ale začala válka v Evropě, vlastně už v roce 1938, i když první výstřely padly až 1. září 1939, když Němci napadli Polsko. To všechno bylo obecně známé a lidé se tím zabývali, protože si ještě pamatovali první světovou válku, v níž se Spojené státy nakonec angažovaly, a mluvilo se o vojácích, kteří byli posláni do boje bez náležitého výcviku a tak podobně. Řekl bych, že mi šlo hlavně o dobrodružství, o výcvik, říkal jsem si, že jestli mám jít někdy do války, chci být připravený. Ve stejné době také, už dříve, během třicátých let, Japonsko napadlo Čínu. Válka v Pacifiku vlastně začala už na začátku třicátých let, když Japonci napadli Čínu. Ve světě to tehdy bouřilo. Já byl ale ještě mladý a na tyhle věci jsem moc nemyslel, slyšel jsem ale dospělé mluvit o válce, o výcviku a tak podobně. Byl jsem vlastně ideálním kandidátem pro nábor do armády, protože jsem chtěl cestovat, zajímalo mě dobrodružství a na všechny ty záležitosti, co se odehrávaly v Evropě, jsem vlastně ani tak moc nemyslel. Jako mladý muž jsem tedy vstoupil do armády, k mojí jednotce, a to v Jižní Karolíně.“