Oldřich Jelínek

* 1930

  • „Já jsem musel dostat výjezdní doložku do Prahy. Na začátku, na tu první návštěvu, já jsem měl povolení pro návštěvu do Prahy. A to bylo akorát jednou, to byla úplně zmatená doba tenkrát. No a pak samozřejmě to spadlo a jezdil jsem do Prahy. Jenže to bylo takový sladko-kyselý, to byla taková sladká hořkost. Protože ta Praha mě přijala, to byla nádhera, samozřejmě se hodně změnilo pro mě, strašidelně. Já tu Prahu nepoznával, doslova. Protože ti cizinci, ty záplavy, mně to vadilo hodně. Já jsem si říkal, oni mě ukradli tu Prahu. Vždyť já znám každý šutr a já jsem tady cizinec. To nebyl dobrej pocit, protože já jsem jezdil do Prahy, já jsem plakal nad Hradčanama jako blbeček, sáhl jsem si na kameny, támhle u Národního divadla, dojatej, a šel jsem spát do hotelu. Vždyť jsem neměl kde spát! Syn umřel a já prostě neměl kde bydlet. Já jsem spal v hotelu v Praze. To byla vždycky noc, všichni šli domů, člověk je doma, kde má postel. Já tu postel v Praze neměl.“

  • „V tom Trutnově, kam jsem jezdil, tam byli známí. Taková skupina výtvarníků se tam udělala, když jsme dělali takový všelijaký blbosti – pohřební místnost, nebo obřadní, ne pohřební, obřadní místnost a takovýhle blbosti. No a ten známý mi říkal: ,Vašek Havel tady má chalupu. Pojď, půjdeme tam za ním.‘ No, a tak jsem se seznámil a byli jsme u něj. A teď si na to vzpomínám, to byly hovory krásný. On tam pochodoval kolem mě na tom Hrádečku v takovým tričku, na tom měl ,West point cadet (?)‘, takovýhle nápisy nějaký. A teď mi líčil – on byl optimista takovej. Udělal na mě ohromnej dojem, ale já jsem si říkal: ,On je dětina, von je chlapeček, takovej, kterej to vidí tak nádherně, ale chudák malej, nerozumí tomu.‘ Ta představa, že později z něj bude prezident… legrace! Teď jsme mu třeba sháněli zaměstnání. Tak nejdřív jsme ho tam dostali do nějaké místní tiskárny, Vaška Havla. Samozřejmě druhej den ho vyhodili. Ten Potoček, co mu patřila ta tiskárna, říkal, že mu dal zaměstnání, kde bude odvážet makulaturu. Jako starý odřezky nebo papíry k vyhození. Okamžitě tam byl nějakej kádrovák, nebo co, z národního výboru: ,To je vyloučeno, aby pracoval s tiskem.‘ No a ten Potoček říká: ,Poslyšte, vždyť to jenom on odváží starý papíry.‘ ,To je vyloučeno, on nesmí k tisku‘. Takže okamžitě ho vyrazili. Pak se dostal do toho pivovaru, to všichni víte, jak přikuloval, že jo?“

  • „Za té války, jak jsem chodil na ten gympl, no tak tam jsem se seznámil s Ádou Bornem taky. No, a to jsme kreslili oba. On taky kreslil, že jo. No, a to jsme neustále, každý den jsme se scházeli. Jak byl ten nálet, tak se nešlo k němu, protože on bydlel na Pankráci. Nešlo se k němu na Pankrác, ale já jsem měl takovou cimírku v tom Podolí, jako ateliér, nebo cimru svoji. To byl dřív služčinej pokoj, no a později jsem tam úřadoval já. No, a tam jsme kreslili spolu, s tím Ádou. No a vymejšleli jsme si voloviny, který jsme ilustrovali, hlavně v té škole. My jsme spolu chodili do třídy, samozřejmě. Z toho gymplu jsme se znali. To jsme kreslili takový nekonečný komiksy, že jo. Já vždycky začal něco, jako jak on jde po ulici, jako Áda, a jde, je tam kanál a on do něj spadne. A on zase, tomu se říká, surrealisti říkali ,cadaver... (?)', že každej nakreslil kousek a založil to a ten další… A to my jsme nevěděli, já jsem o surrealistech nic tenkrát nevěděl. A to jsme tenkrát vymysleli, že já jsem nakreslil kousek a hned jsem to dal Ádovi dozadu, protože on seděl za mnou kousek. A ten zas nakreslil, jak z toho kanálu vyskakuje a kope mě do zadku třeba, a vím, že kluci to sbírali, spolužáci, kteří tam seděli, protože my jsme pro ně kreslili. To se dozvěděl kantor na kreslení, takže díky tomu taky jsem měl potíže, a Áda to samý, v té škole. Protože nás preferovali, protože když jsme měli na kreslení nějakého kantora, který to poznal, že máme nějakej talent, tak nás vytěžoval tím, že – to už bylo potom po osvobození – že jsme kreslili pro ten Vyšehrad, tam bylo takový „pano“ nějaký, kreslili jsme pro tu školu takový voloviny. Prostě, ulejvali jsme se více méně.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 15.10.2021

    (audio)
    duration: 01:43:46
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 17.12.2021

    (audio)
    duration: 01:39:58
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 16.02.2022

    (audio)
    duration: 01:47:03
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Ve svých snech jsem chodil po Karlově mostě

Oldřich Jelínek
Oldřich Jelínek
photo: Archiv pamětníka

Oldřich Jelínek se narodil v Košicích, 26. února 1930, v rodině českého profesora průmyslové školy. Technikou, která je častým objektem jeho tvorby, byl očarován již od dětských let. Už jako kluk znal ve svém okolí každý automobil či motocykl. Svá pozorování začal brzy malovat, v čemž ho vnímaví rodiče velmi podporovali. Když se v roce 1938 na Slovensku stupňovalo národnostní pnutí, rozhodla se rodina pro návrat do Čech. Nový domov našla u svých příbuzných, v rodinné vile pražského Podolí. Po absolvování Základní školy sv. Voršily nastoupil na gymnázium ve Vratislavově ulici. Tam se stal jeho spolužákem Adolf Born, v němž Oldřich Jelínek získal nejen komplice pro studentské lumpárny, ale především dlouholetého přítele a spolupracovníka. Oba mladí pánové pokračovali ve studiích nejprve na UMPRUM, později na AVU pod vedením profesora Pelce. Studentská léta prožil Oldřich Jelínek pohlcen jazzem, surrealismem a životem literárního undergroundu v kruhu přátel Egona Bondyho a Ivo Vodseďálka, do jejichž samizdatové edice Půlnoc také přispíval. Po úspěšném absolutoriu akademie se uplatnil především jako ilustrátor knih pro mládež, karikaturista Dikobrazu, Mladého světa a mnoha jiných předních časopisů, což značně přispělo k jeho popularitě. Události následující po invazi vojsk Varšavské smlouvy prožíval ve Švýcarsku, kde pracoval na výrobě animovaného filmu. Přestože v letech normalizace mohl, díky svým zahraničním úspěchům, dále tvořit a vystavovat, ze stavu společnosti pociťoval hluboké zklamání. Povzbuzení nacházel v kruhu přátel, mezi něž patřila také skupina výtvarníků z Trutnovska, díky kterým se seznámil s Václavem Havlem. K opuštění republiky se Oldřich Jelínek rozhodl ve svých 51 letech. K tomuto „skoku z mostu“, jak dnes své rozhodnutí nazývá, ho přiměla touha po svobodě a především manželčino přání. První roky prožité v Mnichově, který se stal jeho novým domovem, byly těžké. Když československé Artcentrum “doporučilo” německým galeriím nekupovat jeho díla, čekal Oldřicha Jelínka doslova nový profesní začátek. V Německu si vybudoval jméno tvorbou pro reklamní agentury a později jako výtvarník a karikaturista týdeníku Computer Woche. V emigraci prožil celkem čtyřicet let, ale “ve svých snech stále chodil po Karlově mostě”. Do milované Prahy se natrvalo vrátil v roce 2021, zde žije a stále tvoří (2022).