Bohumila Jindrová

* 1935

  • „Ráno se [němečtí důstojníci z naší chalupy] sbalili a táhli směrem na Spálené Poříčí. Ale když došli za křižovatku, tak tam – možná, že to byli velitelé SS, to [nevím, protože] my jsme u toho nebyli – rozložili bojové postavení s tím, že budou střílet směrem na Spálené Poříčí. [Jenže] my jsme tam měli pole. A někdo přišel za tatínkem a řekl mu: ‚Tak ty jsi tady měl velitelství [německé armády] a teď se ti tam rozložili v poli a zničí ti celou úrodu…‘ A tatínek se sebral a šel tam za nimi. Já jsem chtěla jít s ním. Pochopitelně, že jsem nebyla puštěna, tak jsem koukala ze zahrady. Měla jsem o tatínka strach. A pak přijeli Američané… Ale napřed tam přelétlo americké letadlo. A když šli Američané od Plzně přes Spálené Poříčí, tak už viděli, že tam by na ně začali Němci střílet, a tak z Poříčí uhnuli na Těnovice, přijeli do Hořehled a šli na ty Němce z boku. Ale i kdyby bývali jeli [původní cestou], tak by je museli rozstřílet. To bylo asi šest nebo sedm džípů a na každém tom džípu jich bylo pět. Jak tam přijeli z boku, tak se jim Němci vzdali. To už jsem utekla a běžela jsem hledat tatínka. Tak jsem se dostala hned k Američanům, protože tatínek už tam s nimi mluvil.“

  • „Když se Hutní projekt [Plzeň] zakládal, tak stavaře dodal Stavoprojekt [Plzeň] a technology dodala Škodovka s tím, že je dává jen na nějakou dobu a že si Hutní projekt [Plzeň] musí vychovat své [vlastní] technology - jako že nabrat středoškoláky a vysokoškoláky strojaře. Já jsem [do Hutního projektu Plzeň] přišla akorát v době, kdy se technologové přesouvali zpátky do Škodovky, kdy už ten projekt měl své [technology]. A mezi těmihle technology byl [i generál] Tonda Liška, který [panu Svěrákovi] pomáhal [se psaním scénáře] k filmu Tmavomodrý svět. To byl jeden z mála letců RAF, který nebyl zavřený. Protože on když se vrátil a byl tady, tak šel dělat do Škodovky. Nepřišli tam na něj a nezavřeli ho. A když odcházel z Hutního projektu [Plzeň], tak mu náš úžasný kádrovák řekl: ‚Hele, jestli se chceš vyhnout čistce, tak jdi na rysplotnu a nebudou na tebe moct.‘ Tak Tonda Liška šel na rysplotnu a přežil to.“

  • „Dostala jsem záškrt. Bylo to v zimě roku 1943. [Tou dobou] všeobecně řádil záškrt a spála. Dokonce vím, že tam u nás [na vesnici] zemřely nějaké děti. Já dostala záškrt přesně na Mikuláše a [rodiče] mě nechali odvézt do nemocnice [v Plzni]. Babička se rozčilovala a přestala s rodiči mluvit, protože měla pocit, že [v té nemocnici] musím umřít, že mě měli nechat doma. Ale tatínek rozhodl, že ne, že důležitější je, abych šla do nemocnice. V Plzni už byly nálety a my jsme museli chodit do krytu. Pamatuji si, že jsme jednou do toho krytu došli, a to byla místnost vybavená nemocničním lůžkem a [různými lékařskými] přístroji. Leželo tam dítě, které dostávalo transfuzi, protože tam všude byla krev. A to bylo jedenkrát, kdy jsme došli až do té místnosti. Na pavilonu [pacientů] se záškrtem byly takové skleněné dveře, které pavilon dělily ve všech podlažích na polovinu. A v tom přízemku byli němečtí vojáci z fronty, [kteří] měli tyfus. [My jsme to tehdy nebrali vážně], my jsme to měli v podstatě jako zábavu. … Ty [nemocné německé vojáky] do toho krytu nepustili. A oni na to sklo vždycky hrozně bušili, protože už věděli, co to nálety jsou a co se asi může stát. Věděli to, o čem my jsme neměli ani ponětí.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 14.06.2019

    (audio)
    duration: 02:03:22
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Na kolena mě nikdo nedostane. Doprošovat se nebudu

Bohumila Jindrová v roce 1951
Bohumila Jindrová v roce 1951
photo: Archiv pamětnice

Bohumila Jindrová, za svobodna Kalašová, se narodila 13. září 1935 v obci Hořehledy u Spáleného Poříčí. Roku 1943 se léčila se záškrtem v plzeňské nemocnici, a byla tak svědkem bombardování Plzně. Rodina měla v chalupě na sklonku války ubytované důstojníky německého velitelství, poté tam chodili američtí vojáci a nakonec tam byl ubytován sovětský velitel - Hořehledy ležely přímo na demarkační linii oddělující operační prostory sovětských a amerických osvoboditelů. Po válce se s rodiči přestěhovala do Teplé u Mariánských Lázní, kde byl tatínek zvolen prvním poválečným starostou. Tady také přihlížela odsunu Němců. Když tatínek v důsledku úrazu a zanedbané lékařské péče před Vánocemi 1947 zemřel, vrátila se Bohumila s maminkou a téhož roku narozenou sestrou do Hořehled, kde kvůli kolektivizaci přišly o pole. Přesunuly se tedy do Plzně, kde Bohumila vystudovala stavební průmyslovku. Nastoupila do Agroprojektu a jezdila do vysídlených Sudet zaměřovat vesnice. Poté pracovala v Hutním projektu Plzeň. Roku 1968 se provdala za Miloše Jindru, bývalého politického vězně z 50. let. Za rok se jim narodila dcera Markéta. Roku 1989 byl Miloš Jindra rehabilitován a o rok později se stal členem Konfederace politických vězňů a tajemníkem plzeňské pobočky. Později zde zastával také funkci předsedy, a to až do své smrti v roce 1999. Bohumila je nadále členkou KPV a pokladníkem plzeňské pobočky.