Anna Jiříčková

„Dětství? To si tak vybavím, když po tom čtyřicátém osmém roce tatínek zůstal členem lidové strany a když se vrátil jako po tom převratu, jak se Klement Gottwald ujal vlády, lidovci z toho vypadli, že, tak přijel do Ostravy a dostal okamžitou výpověď a dostal výpověď i z bytu. Nemohl si z kanceláře vzít ani svoje věci ze stolu. A z toho bytu, to byla výpověď s půlročním odkladem, aby si rodina mohla najít nové bydlení. Jenomže během krátké doby stál před domem náklaďák a přijela parta lidí a začala naše stěhovat. Nás maminka zavedla k babičce, Lidušku a mě, a honem balila, co se dalo, protože ti lidé, kteří přišli, brali všecko a honem pryč. A vystěhovali nás do přízemního bytu na ulici Kutuzovovou, který byl podstatně menší, nebyla tam koupelna, byl tam akorát záchod, a ten byt byl nesmírně tmavý, protože tam stínily domy v okolí. Tak tam nás vystěhovali a ještě byl vlastně Oldřich na světě, byl maličký. Takže s třemi dětmi rodinu vystěhovali, protože potřebovali uvolnit byt pro nějakého funkcionáře.“

„Maminka chtěla jít do práce. A to si vzpomínám, jak to bylo hrozně těžké, protože kdekoli přišla, všude ji odmítali, protože byla manželka politického vězně. Se kterým se odmítla rozvést. Oni totiž, o maminku se začal ucházet příslušník StB, který ji chodil přesvědčovat celé jaro v tom padesátém pátém roce. A přesvědčoval maminku, aby se rozvedla. Pořád ji přesvědčoval, že tatínek bude zbavený všech občanských práv – čili on se k tomu vůbec nemá co vyjadřovat a ona si přece ještě může prožít nádherný život. A maminka, když se zeptala: ‚A co děti?‘ ‚Ty dáme do dětského domova. Ti vám bránit v životu nebudou.‘“

„Tak babička mě tam vedla, to bylo nějak odpoledne, tak mě přes ty katry zas všecky dovedli do té vyšetřovací místnosti a už jenom kdyžs tam vlezla… Obrovská místnost, tam někde psací stůl s lampou a židle a psací stroj na tym. A židlička, na kterou jsem si měla sednout já. V rohu bylo zazděné takové prkno ve výši sedu a u toho prkna ta zeď, ta hrála všema barvama a hlavně hnědé. Tam prostě mlátili ty vyšetřované. A teď si představte, že když začli se mnou ten výslech, zas byli dva, jak dycky, tak vedle v místnosti, jak kdyby někoho mlátili, řvali a tak dál. Jak jsem to uslyšela, tak jsem přestala mluvit, nechtěla jsem říct a i jak se jmenuju, nic.“

„Já si vzpomínám, že jednou maminka říkala: ‚Děcka, pomodlete se, já už mám na zítra jenom na mléko a chleba.‘ A já jsem šla ráno pro to mléko a chleba, než jsem šla do školy. A všimla jsem si, že máme ve schránce nějakou obálku a pošta chodila až tak kolem 11 před polednem. Tak jsem říkala mamince, že máme něco ve schránce. Tak mi dala klíček a: ‚Běž se tam podívat.‘ Já jsem donesla obálku a v té byla stokoruna. Vůbec nevíme od koho, na obálce nebylo nic napsáno. Takže jsme zas vydrželi a zas to šlo dál.“

„Při prvním zatčení byl nejprv v Jáchymově – a to si pamatuju, že tenkrát dostal povolenku k návštěvě. Tak tam tenkrát jela maminka a brala s sebou sestru Lídu. A když si představíš tu obrovskou vzdálenost z Ostravy až do Jáchymova, můžete si to na mapě najít, tak oni jeli celý den, myslím, strýc, který je doprovázel, tam sehnal nocleh. A představte si, že ve tři hodiny v noci je z toho pokoje vyhodili, i s tou Lídou, že prostě ten pokoj potřebujou pro někoho jiného. Tak oni prý seděli potom na nádraží a čekali, až pojede první vláček, tam jak byly ty lágry. Měla to být údajně půlhodinová návštěva a maminka říkala, že to bylo tak deset minut, ještě přes nějaký okýnko, že skoro na sebe ani neviděli.“