Ing. Jan Kadlec

„Sezvali muže od šestnácti do pětačtyřiceti let do Chomutova na fotbalové hřiště a cvičiště, původně německé. To bylo v Chomutově, tak tam je sezvali pod pohrůžkou smrti, když nepřijdou. Na to existuje nařízení, to je písemně, to mám. A museli zvednout paži, aby tam bylo to znamení, to číslo coby SS. Ti byli zastřeleni okamžitě. A ostatním třeba vyřezali nožem hákový kříž na záda, to se stalo skutečně, nebo jim podpalovali genitálie, čili pytlíky. Němci dost trpěli. Ten vztek Čechů byl velikej, samozřejmě.“

„Tam se stalo to, že dědeček na ten dům postavil jedno patro. To bylo jeho dílo. A devátého nebo desátého května přišla takzvaná rabovací garda, že se musí do rána vystěhovat. To dědeček neunesl a v noci se oběsil. Čili zůstala babička. Babička měla ještě v Chomutově bráchu. To byl sociální demokrat. Ten mohl teda vycestovat ve čtyřicátém šestém roce bez problémů se vším majetkem. A s ním potom odcestovala i moje babička. Musela. I když otec lítal po všech možných institucích, aby mohla zůstat u nás. To byla strašně hodná žena. A musela teda jít. Ona zemřela v padesátém čtvrtém roce. To byly moje dvacetiny, to ještě mně poslala blahopřání, pak zemřela. Ale ani moje matka, čili její dcera, nemohla jít na pohřeb, protože byla v západním Německu. Čili nemohla ji pochovat, dá se říct.“