Ігор Калинець Ihor Kalynets

"Skončil jsem… Na severním Uralu. Na Uralu politické tábory teprve začínaly. Nové. Kdysi jsme to tam [Ukrajinští političtí vězni] přizpůsobovali ve starých, ale nevíme, co tam bylo v před tím. Ale nebylo to takříkajíc pokračováním Mordvinska. Oni [Sovětská moc] pak začali… Vzhledem k tomu, že v Mordvinsku v těch táborech nebyla taková disciplína, aby bylo možné utnout všechno politické psaní, které se v táborech dělo, nebo balíčky předávané ven. Oni se rozhodli tyto tábory zpřísnit – aby v nich byli všichni vyděšení. Bylo tedy několik táborů přesunuto z Mordvinska na Ural. Ti lidé, kteří tam sloužili v těch táborech, byli zastrašeni, že jim přivezli hrozné hrdlořezy, fašisty – no, aby na nás byli přísní a velmi ostražití. A tak to nějakou dobu bylo. Ale když žijete v koncentráku, dostanete se do té společnosti, kterou znáte (společnost už politických lidí), pak samozřejmě nebudete sedět tiše jako myš, začínají mezi lidmi kontakty, nějaké rozhovory a pak i akce. Začali jsme s tím, že potřebujeme šířit do světa informace o životě v táboře – kroniku táborového života. Pak v táboře začali psát různé dokumenty, výzvy těm lidem, kteří byli na svobodě, společnostem, organizacím jako OSN a tak dále – o tom, co se tam děje. Ale musí to být napsáno a vyneseno. To byl vlastně náš úkol – jak na to. Protože tam, z Mordvinska, přes ty pracovníky mordvinských lágrů předávali snadno – dali se uplatit, aby vzali nějaký dopis a hodili ho nebo něco předali. A tady bylo to nemožné, tady jste si to museli nějak zorganizovat sami. No, zorganizovali jsme takový ilegální dodání materiálů na Západ. Většinou nejdříve do Moskvy, k Sacharovu. A ti už to jako by předávali dál. Měl jsem také napsáno několik publicistických článků, ale pouze jeden se dostal na svobodu, ostatní ne. Protože, jak se ukázalo, v samotné Moskvě je zastavili. Protože jim [tamějším disidentům] v Moskvě záleželo na lidských právech, ale tady šlo o práva národa, takové nacionalistické opusy. A oni to nepouštěli dál".