Věra Kavková

„Po jeho [otcově] zatčení, krátce nato, přišli Němci do třídy. My jsme půl roku nechodili do školy, ale ještě dokud jsme tam – do té první třídy – chodili, tak tam přišli Němci. Dodnes je vidím v kožených dlouhých černých kabátech a chtěli, abychom jako žáci pozdravili: ,Heil Hitler,‘ a zvedli ruce. A protože byl můj táta zatčený, tak jsem si jako děcko neuvědomila, jaké to může mít následky pro moji třídní učitelku, tak jsem měla ruce připažené. Tak mě několikrát vyzvali: ,Heil Hitler.‘ – ,Ne!‘ No a došlo to tak daleko, že jsem byla dotažena k řediteli, mohla jsem způsobit nepříjemnosti i vedení školy. Já jsem si to jako děcko neuvědomovala. Dostala jsem – naštěstí to nějak uhráli – a dostala jsem měsíční vězení, nesměla jsem vycházet ven z domu.“

„Vím, že když byly nálety na Hulín a bylo to blízko, ležela jsem na pryčně a říkala jsem: ,Panebože, prosím tě, ať nás to zabije hned, ať tady neumíráme udušením,‘ jako děcko. Pamatuju si, že jsem po jednom náletu viděla v Hulíně ze starého cukrovaru, ze kterého jsem vycházela od rodiny Zanáškových, jsem viděla přicházet otce, jak na rukách nesl mrtvé děvče. Dodnes to vidím.“