Reginald Kefer

„[Maminka] dělala učitelský ústav, nicméně po maturitě si vzala tatínka. A tam je neuvěřitelný přerod devatenáctileté holky, obdivované, obletované – byla kamarádka Nataši Gollové – patřící ke smíchovské omladině nebo podobně, že se stala tátovou spolupracovnicí. A ta změna až k takovému heroismu – v době, kdy ho podporovala, v době, kdy ho přemlouvali k Němcům – tak ona ho nepřemlouvala. Nevím, muselo to být německy… Ale dodávala mu obrovskou sebedůvěru, náboj přežít a náboj vydržet.“

„Táta nebyl zlomen, tak aby ho zlomili, ho dali do koncentračního tábora Flossenbürg, což byly kamenné lomy. Je to v krásné krajině a koncentrák byl de facto zřízený proto, aby měli pracovní sílu do lomů. Tam byl táta dva měsíce a zemřel.“

„Podívejte se, dneska se říká: ‚Anticharta. Museli jsme podepsat, jinak by…‘ Hovno jsme museli. Podívejte se, nás si zavolali. Lidi si brali taxíky, aby to mohli podepsat. Vysloveně. Pamatuju si, že nás si zavolali – Jaromíra Nohejla, šéfa filharmonie, a mě, šéfa divadla – na OV partaje, abysme to podepsali. Jaromír Nohejl byl rétor, já koktám. Jaromír Nohejl jim řek velice taktně, že jim to rád podepíše, až si to přečte, uváží, a potom že jo. Já jsem přikyvoval hlavou. Nic víc jsem neudělal, dělal to Nohejl všecko. Co já bych kecal, on to řek krásně. Já bych to líp neřek. Tak nás pustili pryč a nic se nedělo. Nedělo se nic, protože těch pár lidí, co to nepodepsalo, ty zapadli v těch, co se tam hrnuli. A navíc ještě, kdyby tady zjistili, že na olomouckým dva to nepodepsali, tak z toho měli průšvih ty komunisti.“

„A pro mě byl nejšťastnější den 17. listopad. Podívejte, tam lidi zahazovali veřejně legitimace [stranické], což považuju… Jsem zbabělej, teďka jsem geroj. Né, já prostě taktně a nic. Zajímavý je, že já jsem u těch pohovorů [stranické prověrky]… Oni se mě ptali na poměr… Na jedno jsem byl hrdej, že v životě jsem neřek, že souhlasím se vstupem vojsk, a v životě jsem neřek, že jsem vyrovnanej s náboženskou otázkou. Přitom to musel každej říct. A u těch pohovorů se mě ptali taky na vstup [vojsk Varšavské smlouvy] a já jsem teda řek, že to považuju za velice krutý. Že za určitejch okolností bych je dveřma pozval, ale když mi sem lezou oknem, že to né. A celou dobu v brněnským rozhlase byla paní Otýpková a to byla nesmírně noblesní paní a všicky ji uznávali, i pozdější disidenti. A já jsem to tam měl přijít podepsat. Nebylo tam, že s tím souhlasím, ale tak nějak… A já jsem říkal: ‚Mám to ale jinak, než jsem pravil.‘ A ona na mě začala řvát: ‚Tak to můžete změnit!‘ A tam jsem byl zbabělej. Já jsem to podepsal. Ale kdyby to byl kdokoliv jinej než ta paní Otýpková uznávaná. A tak jsem se nechtěl se starou ušlechtilou paní hádat. Se přiznávám ke zbabělosti. Tam jsem byl zbabělej.“

„Přišlo gestapo. Zabavili obrovskou knihovnu. On [otec] říkal pracovna, on to byl ještě větší čurbes než tady, kolem dokola knížky. Ale jinak on psal všecko v jídelně. Ale všecky rukopisné věci vzali s sebou. Ostatek uložili, zapečetili a tátu zatkli. Prohlédli byt, ale specielně šli po rukopisných věcech. Seděl napřed na Pankráci a potom na Karlovým náměstí v té věznici, vždycky ho vozili k výslechům do Petschkova paláce, kam musela chodit maminka. Byl jsem tam s ní několikrát. Smysl těchto debat bylo v tom, aby přemluvila tátu, aby se dal k Němcům. Jak bylo známo, že Hitler, Himmler a tak dál se zabývali okultismem, že to mělo bejt dobře placené místo, podle doktora Patery. To byl z Národního muzea jeho kolega. Jak se k tomu dostal? Že to mělo bejt snad v Hitlerově astrologickým tom… Táta odmítal. Já jsem tam byl proto, aby byly tlaky s tím, že jestli on nepovolí, tak mě dají na převýchovu do Německa.“