Václav Kiršner

„A jak jste to tedy s maminkou zvládali?" - "No ta byla tak uhoněná, plivala krev a doktor jí zjistil, že má zánět průdušek, zjistil jí díru v plicích, tak pět krát šest centimetrů, asi jako slepičí vejce velký. Tak šla do sanatoria do Prosečnice. Tam jí uřezali žebra po stranách, stáhli ji do krunýře, ty plíce se sevřely, zmáčkly. Ona to přežila a uzdravila se. No, to víte, co mohla dělat, byla v důchodu, tak se pohybovala doma. Ale my jsme měli… už se o tom jednalo, že půjdeme do dětského domova. No, ale tety si nás vzali na starost, takže k nám docházely. Jezeďáci k nám dali svině, na zahradu dali dva kance, tam udělali boudu. Tak jsme uklízeli. Vždycky přivezli fůru brambor, my jsme museli obrat klíčky, dát do pařáku. Uvařit brambory, to už zase dělal Jarda, ten starší brácha, ten Beránek.“

„Když jste něco chtěl převézt, tak vás tvrdě kontrolovali. No tak vždycky se něco napsalo. Psali jsme daleko míň co kolik stálo, takové drobnosti. Ale šacovali nás zle. I když jsme tam jezdili svýma autama. Vím, že jednou... ten můj kamarád si koupil pouzdro na foťák. Heleďte, my jsme byli hodinu... nás hledali, pod auto a všude, kamery... a furt hledali. A nakonec po hodině řekl: 'Kdybych měl sílu, zatřesu a ten foťák vypadne.' Jenomže on mu ten můj kamarád řekl: ,Jo, ten už mám dávno doma. Já jsem si na něj koupil pouzdro.’ A bylo zase zle. To bylo hrozný, s celníkama.“

„Byli jsme ho navštívit, jeli jsme za ním, to si pamatuju přesně, za rok, v tom dvaapadesátým roce jsme za ním jeli. Jeli jsme s maminkou do Prahy. Tam na nás čekal strejda, to byl brácha táty, Romuald Kiršner, ten byl v Anglii v RAF. Tak přišel za námi. A jela s námi paní Dubová, to byla manželka toho Jirky Duba, taky na návštěvu. A jeli jsme do Kartouz. Tam jsme přespali u strejdy a druhý den jsme jeli do Kartouz na návštěvu. Přijedeme do Jičína a šli jsme nějaký kus pěšky, to si nepamatuju, jestli to byly - já nevím - dva kilometry nebo nějak tak. Pamatuju si, to byla brána taková zděná, bytelná. Pamatuju si, začala návštěva. Táta byl za sklem dohola ostříhaný. Strejda povídá: ,Hele, pozdravuje tě Jenda.’ A ten chlap, co tam stál, ten bachař, hned vylít jak blázen a začal: ,Kdo to je Jenda?’ - ,No, to je bratr.’ No dobře, tak se uklidnil. A pak mu maminka povídá: ,Kde máš zuby?‘ A táta ukázal, že dostal do držky. To oni museli každýho zbušit, takže neměl ani jeden zub. A byl konec návštěvy a jeli jsme domů, když ukázal, že…" - "Takže to bylo od toho zatčení poprvé, co jste viděl otce?" - "Ano. A zase matka plakala. Já asi s ní taky, když jsme šli na nádraží. A ještě povídala Romualdovi, strejdovi, tátovýmu bráchovi: ,Když jsem šla v únoru od toho rozsudku, tak tam lidi pokřikovali, že měl ten Kiršner taky dostat provaz, protože měl bráchu v Anglii.’“

„V Praze jsme přijeli na... to bylo nádraží, dneska už neexistuje, ani nevím... Břevnov. A Rudý právo, že jo, bylo už obsazený. Tak jsme šli postupně na Václavák. A dole na Václaváku, tam byl hned Zátopek pod tankem, stál na ulici a hádal se s Rusákama. My jsme prošli. Když jsme byli v polovině Václavského náměstí, tak začali Rusáci střílet do Muzea, rozstříleli Muzeum. Pak jsme vyšli, až k domu potravin jsme došli. Tam kluci nějací, to víte, zapálili ten tank. Ty přídavné nádrže prorazili krumpáčem a zapálili. A jak to tam zapálili, tak zespoda se ty tanky rozjely tím Václavákem a hnaly nás až… A já jsem vyběhl až za Hlavním nádražím, nahoře, u Ústřední rady odborů. Tam jsem prošel, to byla ulice Italská, prošel jsem a šel jsem na Pankrác pěšky. A jel jsem do Zvěstova.“