Marie Koukalová

„Takže já jsem teda chodila do sedmé třídy a každý den jsem jezdila kolem mého domu. Každý den. Do tý školy. Hrozný. [Pláče] Ale prostě jsem to překonala. Takže jsem tam ukončila sedmou třídu. A do osmé třídy už jsem šla v té Ostré. Ten den nás tam bylo vystěhováno několik. My jsme byli vystěhováni do hlavního statku. Vedle byla nádherná vila a tam bydlel správce. A vedle byl další malý statek, který dřív patřil panu inženýru Hnilicovi, tak tam vystěhovali Kubíčkovy z Hořátve a ještě další rodinu z Hořátve. Ještě tam byli z dalšího statku, z Kamenného Zboží. Taky mimo nás na tu Oboru u Ostré vystěhovali ještě další tři sedláky. Takže všichni jsme se tam takhle sešli. Bylo to náročné. Finančně to bylo velice špatné. Tatínek neměl peníze, s tou nohou vůbec nemohl pracovat. Maminku poslali pást krávy, tam byly krávy u Labe, tam byly nádherné tůně. A tatínek byl nemocen, protože měl toho Bürgera.“

„A najednou, jednoho dne přišli. Přišla ta milice s těmi velkými auty, že musíme opustit náš statek, že nás někam vystěhujou. A že si na nákladní auto můžeme vzít… [pamětnice pláče] … na to nákladní auto že si můžeme vzít nějaké věci a že nás odvezou z toho statku, z těch Strak, z toho č. p. 10. Tatínek skoro nemohl chodit na ty nohy. A teď tam byla maminka… Můj bratr byl ve škole, ten ráno odjel do školy do Poděbrad. A já jsem tam byla, protože jsme myslím měli pololetní prázdniny. To bylo 25. února 1952. A teď přijeli a prostě, že se musíme vystěhovat a že nás někam odvezou. Tak se něco naložilo na auto. Maminku tam taky posadili, tatínka taky. Ještě jsme měli velikého bernardýna Baryka, toho taky dali na to auto. Ještě jsme měli menšího pejska, velikého jako liška. Toho nikam neposadili. A teď se rozhodovali… Tam byly milice, ty všechno obsadily. Přišli ještě lidi z vesnice, kteří šli do kravína. Tam jsme měli výborné dojnice. Tatínek všechno měl prvotřídní. A maminka už zase měla ty kuřice, hodně se tomu věnovala. A teď oni přišli, všechno zabrali a nás nasadili do toho auta. A vyvezli nás z těch Strak 25. února 1952. A vezli nás někam, nevěděli kam, protože to se teprve rozhodovalo, kam nás povezou.“

„Na konci války, to už bylo začátkem května, sedmého, osmého, [bombardovali] Straky, které byly v blízkosti Milovic. Nedaleko byly Milovice, Mladá, Boží Dar. Všechno to bylo obhospodařované Němci. A v květnu nás bombardovali. Jednak bombardovali Mladou Boleslav, jednak vesnice okolo. Ve Strakách dopadala spousta bomb. Na to se velice dobře pamatuju. Můj bratr, o šest let starší, měl u nás na dvoře kamarády. Kluci si tam hráli a najednou začaly padat bomby. Babička nevěděla, co se děje. Utíkala: ,Kluci, pojďte dovnitř, padají bomby!‘ Vzala je od toho dvora, od toho vjezdu, dovnitř do kuchyně. Tam je ukryla. Bylo to asi pět chlapců. Padaly bomby. Všechno jsme měli vymlácené, velikánskou spoušť na dvoře. Vedle toho maminka se zabývala chovem drůbeže, měla to zvlášť dobře vedené. Tatínek jí postavil nádherný, ohromný kurník. Tam byly mladé krásné kuřice. A bomby je všechny roztrhaly. Uzemnily je do země, rozbily všechno, co pro ně bylo postaveno, a kuřice se rozlétaly všude kolem. Babička takhle kluky zachránila. A protože to bylo v tom květnu, sedmého, osmého května, babička mě sháněla, že půjdeme na májovou do Všejan do kostela. Nikde mě nemohla najít. Nevěděla, kde jsem. Utíkala k sousedům, myslela si, že jsem u jednoho kamaráda, u Vaška Vinklera, asi ob tři domy. Přišla tam, otevřela dveře a rozhlížela se. Stodola byla pryč. Bomby to všechno vybombardovaly. Věděla, že já s Vaškem jsme si hráli u stodoly. Utíkala dovnitř a volala. A najednou, my s Vaškem jsme byli pod takovým stolkem. Protože ta paní Vinklerová měla kůzlata a musela být u té kozy. Tak mě s tím Vaškem dala pod stůl a hodila na nás peřinu: ,Buďte tady!‘ A babička nás našla pod tím stolem. Paní Vinklerová musela k těm kůzlatům, aby se dostaly na svět. Takže nakonec babička mě našla. Byli hrozně rádi, že přes to bombardování se mi nic nestalo.“

"Druhý den přišli a řekli: 'Naložte si věci.' Kam pojedeme, neřekli. Nejdřív jsme nevěděli, kam pojedeme. Na valník nebo něco takového nám naložili věci. Měli jsme tehdy velikého bernardýna a ten jel na valníku. Také jsme měli malého Punťu, který utíkal ze Strak přes celou Lysou za tím traktorem až do Ostré, na Oboru. To byl náš druhý pejsek. Takhle se tam naši přemístili. Když jsem jela poprvé do školy, tak jsem si uvědomila, že psy máme, ale že nemáme kočku, kterou jsem tam (v době stěhování) nenašla. Tak jsem se sebrala a jela jsem z Čachovic do Strak k naší tetě, paní Řípové, a řekla jsem: 'Půjč mi něco, já jdu pro kočku.' Půjčila mi síťovku a já jsem šla do našeho statku, kde stáli lidé, kteří asi měli za úkol dojení, bylo to navečer. Koukali, jak jsem se tam, taková holka, dostala, protože jsem tam nesměla vstoupit. My jsme (na náš statek) vstoupit nesměli. Viděla jsem, že tam kočka je, popadla jsem ji, dala do síťovky a utíkala zpátky k tetě. Ta mi na kočku asi dala něco jiného a jela jsem tím čtyřhodinovým autobusem zpátky domů."

"To bylo období - vzala jsem si politického vězně a stále jsme sháněli jeho zaměstnání. Měl vzdělání, všecko. Nejhorší bylo na Nymburce, že když manžel zemřel, mě s dcerou perzekvovali. Kdyby manžel žil, tak by si to nedovolili, on by si to obchodil, i když byl politický vězeň. Holka byla jedničkářka, najednou byl konec a dolehlo to na mě i na dceru. Prožila těžké situace, nemohla do školy ani jinam. Ale až když jsme zůstaly samy. Chodila jsem, prosila. 'Ne. Neexistuje. Neexistuje. Neexistuje.' To bylo těžké - StB a všecko. Už nevíte, co... Vezmete dítě: 'Pojď se mnou. Nejdeš do školy.' - 'Jak to, že nejdu do školy?' - 'Musíš se mnou na StB.' - 'A co tam budeme dělat?' -'Já tam musím něco vysvětlit.' 'Paní, proč sem jdete s dítětem - ráno v 8 hodin?' - 'A co s ní udělám? Já ji pošlu do školy a co vy tady se mnou?' - 'Tak si tady sedni' - 'Ne, Nellynka bude u mě a vy mi řekněte, co chcete? Vždyť mě přeci znáte. Víte, kde pracuju.' Já tu holku vzala s sebou na StB. Bála jsem se o ni, rozumíte. Nevíte, co bude. Odejdete a pak dítě nebude? Musíte ho mít pořád v ruce! Nejhorší období bylo, když Vlasta nebyl. Úplně nás deptali."

"Když je [Vlastimila a jeho spoluvězně] posadili do rychlíku z Moravy na Kolín a Nymburk, dostali peníze, za které si mohli koupit něco ve vlaku. S Mirkem Šťastným šli do jídelního vozu. A teď pozor - vidlička, nůž, lžíce. Příbory! A teď se dívali. Rozumíte, když deset a půl roku nic takového nemáte... Kluci byli legrační. A teď [Vlastimil] nevěděl, kde bydlí. [Předtím] bydlel v cukrovaru, [nyní] psal rodičům na Krátkou ulici, ale nevěděl, kde to je. Miloš Duchaňů, to byl také jeden z těch, kteří [byli odsouzeni v procesu], přišel o dva nebo o tři dny dříve. Chodil k vlakům a čekal, jestli Vlasta přijede, aby ho dovedl domů. Bydleli kousek od nádraží, kde měli domek. Nakonec Vlastu sehnal, Vlasta přijel. Miloš ho hned vzal domů ke svým rodičům, všichni se přivítali. Pak řekl: 'Teď půjdu s tebou k tvým rodičům. Oni to nevědí. Půjdeme spolu až do Jankovic.' Tak dobře, došli do Jankovic, do druhé části [Nymburka]. Rodiče byli doma a Vlastu přivítali. Po deseti a půl letech."