Anežka Kovalová

„Šla jsem do ateliéru na akademii, většina uchazečů byla ze středních pražských výtvarných škol. I z té hradišťské střední. Ta byla vyhlášená tehdy. A já jsem na výtvarné střední nebyla. Neuměla jsem třeba anatomii. Měli jsme tam kreslit starou paní, portrét. Byla velmi výrazná. Asi Židovka. Krásná tvář, taková okatá. Takže já jsem tam vyšvihla několik těch hlav, ale to byly svérázné hlavy. Anatomicky to bylo pod psa, ale měly výraz. A bylo si to podobné. Ovšem bylo to prostě jinak. Všechny ty holky tam kreslily jak Švabinský. Vystínovávaly. Já jsem na nich mohla oči nechat. Říkala jsem si, to je v pytli, ale to je jedno, já už to tady nějak dodělám. Pak jsem tedy odjela domů a věděla jsem, že to je zbytečné, že nemám šanci oproti těm hvězdám všude kolem. A ejhle, 8. března na MDŽ přišel dopis, že mě přijali. To bylo neuvěřitelné! Že by ten táta intervenoval, to ani náhodou. On tam končil před nějakými pětadvaceti lety a dvakrát o to nestál, abych se tam dostala.“

„Táta po konci války píše, jak spontánně vstoupili do partaje i se svou maminkou. Věřili tomu. Byl naprosto věřící, idealisticky čistá duše. Tátu pak v Sobotíně zvolili předsedou partaje. To byla neuvěřitelná situace. Zažíval tady JZD, které vyrůstalo z ničeho. Přišli sem lidé, kteří tomu nerozuměli, neuměli to. Nerozuměli krajině, nevěděli, co a jak. Tak tady založili JZD a šlo to od deseti k pěti. Na výplatě tedy nic nebylo a maminka dostávala směšné peníze. Nějaké tři čtyři stovky za měsíc. My byly tři děti. Táta popisoval situaci, kdy seděl někde na schodech a měl hrozný hlad. Vedle se jezeďáci krmili špekem a táta za nimi posílal svého psa, kterému ten špek házeli. On sám ale neměl do čeho kousnout. Měli opravdu hlad.“

„Mám vzpomínky, jak jsme bydleli v těch dvou místnostech. Táta měl na té rychtě svůj ateliér, kde byla strašná zima. Nebylo tam čím topit. On tam dělal svou první větší dřevěnou věc, a to byla jeho maminka, kterou dělal jako sochu. Znázorňovala maminku v situaci, kdy se vrátil z reichu. Maminka se o něj strašně bála. Bála se, jak tam přežije. Když odtamtud utekl a vrátil se domů, otevřel dveře a jeho maminka byla poloviční věchýtek. Taková vyhublá, strašně dojatá a v té radosti tak ochablá, že tam stála, měla svěšené ruce, velké oči. Tu vzpomínku vtělil do té sochy. Takže si pamatuji, jak tam táta dělal tu sochu. Stál tam v beranici venku na zápraží. Jsou to takové neveselé vzpomínky. Jak sedíme s bráškou ve studené kuchyni, je večer, naši nikde, ti někde schůzovali. My na ně s bráškou čekali, já měla na klíně malého pejska Amora. Čekali jsme, jak přijdou. Měla jsem hroznou úzkost, kde jsou. Jestli vůbec přijdou. Vylézala jsem do té tmy a volala mámu. Prostě nejsou ty vzpomínky vůbec moc veselé.“

„Hlavní, oficiální rozkol nastal tehdy, když bylo 50. výročí založení KSČ v roce 1971. V muzeu, kde předtím výtvarničil, měli nějaké jeho věci. Když dělali výstavu k založení KSČ, chtěli tam vystavit tátovy sochy. Táta se strašně rozčílil, protože to nechtěl. Napsal na všechny možné instituce dopis, ve kterém dal najevo, že se s nimi už dávno rozešel a že tohle nepřichází v úvahu. Napsal do muzea, do vedení KSČ, na odbor kultury a nevím kam všude. Tím pádem nastal utrum a táta neměl nejmenší šanci ani žádnou práci a nic. Ale v Olomouci, kam jako výtvarník spadal pod nějakou tu organizaci, mu sem tam dali nějakou zakázku, bez ohledu na to, že se se stranou rozešel.“

„Mirek vedl nekonečné hovory, kdy se hádal s režimem. Nenáviděl Husáka. Máme doma kachláky a on vždycky večer otevřel dvířka, protože kouřil do kamen, a všechny ty lamentace šly tím komínem ven. To byla léta a léta, kdy jsem už říkala, že takto nejde žít, že se tady takhle udusíme. Zachraňovali jsme se malováním toho všeho, co vidíme kolem sebe. Ten náš svět byl tak bohatý a nekonečný, že je v něm dodnes stále co nacházet. Co je nosné mimo ten lidský svět. Jarda Krbů, co vedl Špálovku, říkal, že vlastně patříme mezi emigranty taky. On je často vystavoval, vyhledával a zval nás na Opatov, když tam dělal výstavy. Bral nás jako takové emigranty.“