Otmar Kowar

„Ano, železná opona patřila k našemu životu. Když jel člověk někam například na návštěvu k příbuzným nebo se někde s někým seznámil nebo když člověk někam přijel a někdo se zeptal, odkud jste, odpovídalo se: My pocházíme tam od železné opony, to je tam u železné opony. Jako malý chlapec jsem toto často slýchával, ale vlastně dokud jsem se nezeptal, nevěděl jsem, co to znamená. Ale byla to realita, nijak se to nezpochybňovalo, pro nás to představovalo pevnou součást každodenního života, že pár kilometrů za naší vsí existovala hranice s ostnatým drátem. A člověk měl pocit, nebo se to často říkalo, že bydlíme na konci světa. Z dětství si také pamatuji, že se často říkalo, že my nemáme žádné zázemí. Když šlo o objížďky, regulace či pracovní místa, používala se často tato věta. Nemáme žádné zázemí. Jako dítě jsem tomu nerozuměl, proč? Bylo to stejně tak. Až později člověk rozpoznal, co tím bylo myšleno. Vlastně až dnes to člověk chápe a může správně pochopit ty rozdíly.“

„V roce 1990, když jste poprvé přijel do Čech, jaké rozdíly mezi Čechami a Rakouskem jste viděl?“ – „Nejzřetelnější rozdíl byl prostě v tom, jak vypadaly obce. Řekl bych, že u nás jsme v té době měli obce rozkvetlé. Vše vypadalo pěkně, domy měly pěkné barvy, byly upravené, před nimi květiny. Když člověk tenkrát přejel přes hranice, cítil se náhle jako v jiném světě. Na mě osobně to vše působilo tak bezútěšně, bez zářivých barev.“