Ing. Miloš Krýže

„Teď místo, aby se jim umožnilo svůj omyl napravit a prchnout do Česka, tak byli zadrženi a snad – nechci říct uvězněni, ale odvlečeni a provizorně byli umístěni v Magdeburgu, kde byl takový prostor, něco jako taková velká, asi poměrně mírumilovná, bych řekl, věznice. Ti lidi měli… říkalo se jim rukojmí a oni nepracovali, byli tam, asi dostávali i nějaké zcela minimální kapesné, protože si nedovedu představit, že by otec mohl posílat pohlednice, které odesílal někde z města, ale asi to probíhalo stejně formou nějaké cenzury dál. Ale měli teda ti lidé relativní volnost a neměli žádnou pracovní povinnost, nemělo to nic společného s totálním nasazením.“

„Když už pak bylo úplně jasné, že bude zle a že pohroma se blíží, tak přece jen se [tatínek] zmátořil natolik, že… To už ten poslední vlak byl pryč, ale sehnal tam nějakého vozku s povozem, Němce samozřejmě, a toho přesvědčil asi za solidní peníz, že se naložilo to, co se vešlo na valník. Takže tam byly peřiny a možná nějaké nejnutnější nádobí a papíry, a maminka s bráškou někdy už zřejmě v září 1938 vycestovala do kraje, jak se říkalo. Tenkrát se říkalo Sudety a kraj, tak se rozdělovala Československá republika.“