Hana Lamková

“A byl nádherný den, svítilo sluníčko. Nechala jsem si kabát u nich v bytě a šly jsme si hrát na louku vedle toho baráčku. Tam jsme blbly, honily jsme se a všechno možné. Přišel tatínek zahradník a říkal: ,Oběd je na stole.' Já věděla, že musím domů. Věra s tím malým bráchou se taky sebrali. Já měla, protože bylo teplo, kabát sundaný a uložený u nich v tom bytě. Šla jsem s nimi do jejich domu pro ten kabát. Vtom ten tatínek začal volat - protože byla slyšet letadla a začínaly být slyšet nějaké detonace. Ten tatínek volal: ,Shazujou bomby!' Koukla jsem se na nebe, kam se díval, a viděla jsem, že něco padá z těch letadel. To bylo opravdu vidět, že něco z toho letí. Vtom už jsme přiletěli. Oni pádili do toho baráku a já s nimi. Dveře do jejich bytu byly otevřené. Běžela jsem si pro ten kabát a viděla jsem, že tam nikdo není. Oni běželi do krytu, ale to já jsem nevěděla. A tak jsem si vzala ten kabát a vtom začaly všude kolem padat bomby. Napresovala jsem se mezi skříň a stěnu do takové úzké mezery, jako když kočka v nebezpečí vleze do nejužší díry. Takový instinkt. Pamatuju si, že jsem se modlila, ačkoli normálně mé náboženské city nebyly nijak intenzivní, ale taková chvíle vás dožene. Vyletělo okno, všechno sklo - to bylo v kuchyni. Oni měli kuchyň, pokoj a přes kuchyň se šlo do toho pokoje. Byla jsem v kuchyni natlačená u té skříně. Byla klika, že to sklo z oken na mě nevyletělo. Oni měli takový kuchyňský stůl před tím oknem a tam byly čtyři židle a na stole byly talíře, kde byly bramborové knedlíky se zelím. To bylo plné střepů a hlíny, protože jak to napadalo do parku, lítaly všude šutry a zemina, a to všechno letělo tím oknem. A byla tam uprostřed okna taková záclonka, která kryje střední část okna. Teď nastalo děsivé ticho. Tohle trvalo asi pět šest minut. Pak se rozhostilo totální, naprosté ticho. A jenom foukal vítr a takové ty kroužky, jak byly na té tyčce pro záclonku, to tam profukovalo. A jinak tam bylo všechno zdevastované. A to už mě ten tatínek té kamarádky hledal, protože nevěděli, kde jsem. Říkali si: ,Kde je? Už asi běžela domů.’ Přišel do toho bytu, to už jsem vylezla zpoza té skříně a vzal mě ještě do krytu. To nebyl vůbec sklep, bylo to na úrovni jejich bytu. Vzadu byla prádelna, která sloužila jako kryt. Kdyby spadla bomba na ten barák, bylo by jedno, jestli jsou doma, nebo v tom krytu. Jen že tam nebyla okna. Takže by třeba neměli úraz od skla. Jinak to k ničemu nebylo. Byla tam jejich rodina a lidé z dalších bytů v tom domku, asi čtyři nebo pět lidí. Pamatuji si, že tam byla nějaká slečna, asi sedmnáct osmnáct let, která měla nervový šok.”