Danuška Lehárová

„On to vzal všechno na sebe, protože vždycky říkal: ‚Jestli se něco stane, já si to vezmu na sebe.‘ Můj otec mu hrozně domlouval, pořád říkal: ‚Nedělejte to, co když se něco stane?‘ A muž povídal: ‚Prosím vás, co můžete dělat, když přijde máma se třema dětma, klekne si přede mnou, mám ji vyhnat?‘ Tak ho vyslýchali. Rolníci z Dražkovic byli taky vyslýchaní a všechno tam přiznali, kolik toho bylo. Manžel byl zavřený v březnu a někdy příští rok 1944 v lednu byl odvezen. Já jsem u soudu nebyla, já nemohla, byla jsem totiž v jiném stavu. Tak jsem tam nemohla jít. Dostal pět let a padesát tisíc pokuty.“

„Po tom soudu asi za měsíc, jenže to já jsem vůbec nevěděla, ho převezli do Bernau do Bavorska. Jednou mě tam zeť dovezl, to už je asi deset roků. Byli jsme se tam podívat, hledali jsme hrob, našli jsme ho. Je pochovaný, jmenuje se to Prien, je to takový okresní město. To nebyl ale lágr, to byla jako káznice. Jenže oni tam umírali stejně jako v koncentráku. Protože tam byly nějaký bažiny, rašeliniště, a oni dobejvali to rašeliniště, no a manžel tam nějak onemocněl. Jenže to já jsem nevěděla. Protože jsme neměli žádnej styk. 15. dubna 1944 jsem dostala zprávu, že je po smrti.“