„My jsme byli jakožto Zpravodajská brigáda pověřeni londýnskou vládou hlavně evidencí různého pohybu německých vojsk a jejich výzbroje na území protektorátu. Měli jsme takové předepsané informační kartičky, které jsme vyplňovali: kde, kdy, v kolik a jak se co pohybovalo, co kam jede, kolik toho je, co veze. A ty se pak centrálně shromažďovaly u našich vyšších velitelů, ale ty já už jsem potom neviděl. Nejvíce to probíhalo takhle. Dokud jsme se nemuseli připravovat na ozbrojené povstání, samozřejmě, to bylo součástí. Ale komické bylo, když nás Němci začali nasazovat na noční směny proti protiněmeckým parašutistům. Já nevím, jestli nás podezírali, že jsme nějací divní nebo co. Měli jsme sloužit v noci v Prokopském údolí a v té ochranné zóně na levém břehu Vltavy u Prahy, abychom chytali ty opravdu kvalitní parašutisty a odbojáře, kteří k nám sem občas přilétávali, hlavně z anglické strany anebo ještě předtím z Francie, ale těch bylo málo.“
„Jak to, že vás ten normalizační režim nerozpustil?“ – „On nás rozpustil nakonec, ale ono se mu to pořádně nepovedlo. Podívejte se, když několik let pracujete ve Zpravodajské brigádě, tak se naučíte takových fíglů, že proti vám nemají šanci. Oni když nás rozpustili, tak to vypadalo, že jsme rozpuštění, ale ono to nadále fungovalo v tzv. zeleném disentu, jako by se nic nestalo. To správně říkal můj vnuk Leša, že se komunisté trochu báli do nás rýt, protože nám sem přijížděly zahraniční výpravy a různé osoby konstatovaly, že některé věci vyřizujeme ve spolupráci s jinými státy. Například kvůli Šumavě jsem dostal samozřejmě vynadáno, protože soudruzi na ÚV KSČ mi řekli: ‚Soudruhu, ty ses snad zbláznil, ty buduješ národní park přesně na hranici železné opony, to snad nemyslíš vážně.‘ Já jsem říkal: ‚No já jsem to myslel vážně, ale už se mi zdá, že to asi vážné nebude.‘ Šumavu jsme vybudovali de facto celou my, dobrovolníci, protože stát si to netroufl.” – “A čemu říkáte zelený disent?” – “Zelený disent byl, že jsme dělali totéž, co jsme dělali předtím, ale vynechávali jsme z toho politické řeči. Ale ty jsme tam stejně moc nikdy neměli.“
„[JUDr. Václav Hrabánek, člen TIS, přišel na zasedání v únoru 1972] celý rozčílený a obrátil se na mě a říkal: ‚Tak jsem zjistil, že vlastně nemáme na celé zeměkouli huculské koně. Ježíšimarjá, co uděláme?‘ Já jsem říkal, že nevím, a jestli ještě nějací jsou, jinak by to byla katastrofa. Tenkrát jsme napočítali necelých tři sta. Ale byl to odhad, ono jich bylo ještě o malinko míň na celé zeměkouli. A já jsem říkal: ‚No, co se dá dělat, tak je zachráníme.‘ Neměli jsme nic, neměli jsme peníze, neměli jsme místnosti, ba ani dostatečné vědomosti, to musím přiznat. No ale řekl jsem ‚zachráníme‘. A oni se na mě spolehli, když jsem tedy ten generální tajemník, tak přece musím vědět, co říkám. Tak jsme se do toho v tom únoru 1972 pustili. Ovšem Hucul Club, který to měl zachraňovat, jsme založili až 15. listopadu téhož roku 1972, protože jsme museli napřed zjistit, že ti koně vůbec jsou, zadruhé jestli by se dali u nás někde koupit. To se podařilo, protože se zároveň rozsypal muráňský hřebčín, ten byl na Slovensku, speciálně huculský. A všechny ty poměry byly trošku neutěšené. Z Muráně jsme nakoupili zbytky starých koní, protože mladé už neměli. Ale zároveň byli vůči nám velmi ohleduplní. Říkali nám: ‚Ano, vy jste naši bratři a my vám to dáme za režijní cenu.‘ Takže jsme ty koně neměli tak drahé. Ředitel toho muráňského hřebčína, tehdy to byl Ing. Zoltán Toperczer, říkal: ‚Já vím, že vy jako Češi nenecháte ty koně vymřít. Já vám je dám za nejmenší možnou cenu.‘ A opravdu to udělal. Bylo to sice pár tisíc, ale nebylo to tak vysoké, protože by se dalo říct, že tehdy už měl jeden hucul cenu několika set tisíc.“
Otakar Leiský se narodil 11. listopadu 1925 v Pardubicích, ale v pěti letech se odstěhoval s rodiči do slovenského Prešova, kde otec po Velké hospodářské krizi našel práci ve stavebnictví. Těsně po začátku války se rodina Leiských přestěhovala do Prahy, kde se pamětník zapojil do protinacistické odbojové skupiny Zpravodajská brigáda, která předávala informace o pohybu německých vojsk do Londýna. Po válce nastoupil na medicínu, které však po pěti semestrech zanechal, a přestoupil na přírodní vědy. Po vojně u těžkého dělostřelectva v Brdech byl přijat na ministerstvo školství do odboru ochrany přírody, kde spoluvytvářel právě se rodící obor. Roku 1958 založil ve spolupráci s Národním muzeem Sbor ochrany přírody, kterému byl roku 1969 udělen status nezávislé organizace TIS - svaz pro ochranu přírody a krajiny a lidí, který funguje dodnes. Roku 1972 zareagoval TIS na vymírající druh huculských koní a založením Hucul Clubu se zasloužil o jejich záchranu. Otakar Leiský byl i v důchodovém věku činný v oboru ochrany přírody a žil v Praze. Zemřel v 95 letech 31.3.2020.
