Verner Lička

„Člověk si zvykne úplně na všechno. Vím, že jak jsme trénovali na hřišti Jeremenko nebo na Bazalech, tak jste něco křupal. Byly rozdíly mezi Hlučínem a Hošťálkovicemi a Ostravou. Když se stala menší havárie, přijel jsem domů na Fifejdy a nešla otvírat okna. Ale žijete tam a zadaptujete se. Auto jste umyl a druhý den bylo opět špinavé, byla na něm mastná černá špína, když jste to rozetřel. Vzpomínám si, jak kluci jeli přes oběd do centra hotel Imperiál, v chemičce se stala havárie. Lidi i auta byli špinaví od dehtu, auta se musela normálně předělat. Všechno to jsou neuvěřitelné historky, prostě to bylo tak.“

„Co se týká šachty, tak nám nejenom vyhrožovali, ale taky k tomu i přistoupili. Byl jsem na šachtě dvakrát, vzpomínky jsou ne úplně příjemné. O to víc mám úctu a respekt k havířům, kteří tam dělali spoustu let, jakou práci jakou museli absolvovat, aby uživili své rodiny." -„Vzali vás tam na exkurzi, nebo jste tam museli dělat?"- „Exkurze je hodně příjemné slovo, nedopovídalo by tomu. Dostali jsme kompletní oblečení a provedli nás. Museli jsme se přes sluj přeplazit, jinak to nejde. Největší a nejsilnější zážitek je z šachty Jeremenko, asi 1300 metrů a něco, možná. Výtah byl jen 11 poschodí a pak do 13. poschodí jsme šli po svých hodinu a půl. Z vysokého stropu se strop snižuje, je tam plno trubek, často dokonce tma. Jeden hráč a masér to psychicky nezvládli. Museli se vrátit, udělalo se jim špatně. Když jsme přišli po hodině a půl do rubání, vidím to před očima, černá díra 60 centimetrů. Jel tam kombajn, byl tam havíř, který ležel na zádech a ručně házel na pás uhlí. Museli jsme vedle něj prolézt na druhou stranu a byla svoboda, tak buď na břiše nebo zádech.“

„Když jsem chtěl dostat centr, jako milimetrový centr, tak byl vždycky od Albrechta. To byla jeho specialita. Když jsem chtěl nějakou kulišárnu, tak jsme měli nacvičeno s Petrem Němcem. Říkali mu Rivelino, měl střelu jak kůň, naznačil střelu levou a hráči na něj a skluzy. Dloubl to na mě za obranu, kde jsem byl v závětří. V té době jsem se cítil jako hráč nejlíp. Přenesli jsme to olympijského mužstva, už jsem to vzpomínal, byla to paráda hrát s Petrem Janečkou a s Ládou Vízkem, byly to silné osobnosti a každý byl jiný. Dokázali řešit herní situace, oni byli moji nabíječi, nebyli chrti, byli jim jedno, jestli dá on gól nebo někdo jiný. A byli tam ti kluci z Dukly, bylo jich pět a měli automatismy, pět nás bylo z Ostravy, taky jsme měli automatismy a čtyři kluci byli z Brna a taky měli automatismy, tak se to nějak sešlo. A jak už jsem říkal často, pan Havránek a team building, sehrávání se, tak nás vyvezl nás na tři týdny do Mexika nebo Brazílie. Odkopali jsme společně hodně utkání a kvalifikace byla hodně přehuštěná zápasy. Potvrzuje se, co se říká dneska, že automatismy jsou důležité. Hráč hraje automaticky ve smyslu instinktivně, sportovec a fotbalista zvláště nesmí přemýšlet, na hřišti nesmíte přemýšlet, na přemýšlení není čas.“

„Nebylo to příjemné, šoková událost. Jak jsem se těšil na vojnu, první co na vás sedne, ostříhají vás dohola, byl jsem dlouhovlasý kudrnatý klučina, sedne to na vás. Mám v živé paměti první noc, o půlnoci přišli mazáci, jak jste říkal, byli trošku opilí, něco si vypili. Jeden říká: ,Lička Verner, kdo je to?‘ Já říkám: ,Tady, tady.‘ A do pozoru. ,Jaký seš post?‘ ,Střední útočník.‘ ,Špatná odpověď, seš křídlo.‘ To byl střední útočník. Holeček se jmenoval, fajn kluk potom. Takže jsem musel několikrát dělat chodbu, ne jednou za večer, chodba měla padesát šedesát metrů. Tak jsem pak s velkou radostí říkal, že jsem křídlo. Hrál jsem křídlo a Petr Holeček hrál středního útočníka a hrál ho fakt dobře, výborně. A já jsem hrál křídlo.“

„Na konci války to bylo. Otec mi ukazoval jizvy, ne že by se chválil. Dostal střepinou nad obočí a do lýtka. Měl hlídat ostrov u La Rochelle. Všechny historky, co znám, tak jen z dálky. Příbuzní o tom nechtěli mluvit, jak jsme měli domácí setkání. Chlapi si rádi vypili a vytahovali historky, slyšel jsem na vlastní uši, jak jeden strýc byl německý námořník, byl na to hrdý, fotky v námořnické uniformě měl všude doma. Jeden ze vzdálenějších strýců měl smůlu, šel z Ruska z války pěšky, umrzly mu všechny prsty na nohou. Tam jsem zpozorněl. Později táta o tom nechtěl mluvit. Když jsem jako vzorný žák hájil naši socialistickou vlast, otec mi říkal: ,Synku, ty si hlúpy.‘" -„Zahynul někdo ve válce z té vaší rozvětvené rodiny?"- „Z úplně příbuzných ne. Ale máme jeden tragický příběh. Nejstarší sestra maminky byla z osmi dětí, měla manžela, jmenoval se Karl Hurnik, osm let byl v zajetí v Rusku, drželi ho tam do roku 1953. Umíte si představit, co to znamenalo, tři děti měl doma. Když ho propustili, chtěl se vrátit do Hlučína. Nepustili ho tam, musel se vystěhovat do Wuppertalu. Jedna rodina pomáhala tetě s dětmi se tam vystěhovat.“