profesor MUDr. Gérard London
* 1943
-
„První matčina reakce, když jsme poslouchali [přenos procesu s otcem] v rozhlase, byla: ‚Ano, je to tvůj otec. Ano, jsou to všichni zrádci. Zradili nás, zradili mě.‘ Tomu věřila ze začátku absolutně, bez problému. Přestala tomu trochu věřit, když jí známí, kteří znali otce, řekli: ‚Toto není v pořádku, to není pravda, co se mu zde vytýká, vždyť já jsem ve Španělsku v odboji byl, to není pravda.‘ Takže matka začala mít pochybnosti: ‚Jestli to není pravda, co se tam vlastně dělo a stalo?‘ Takže ta její víra, že to, co strana rozhodla, skutečně nemůže být jinak, už začala pomalu poklesávat. A proto, když jí bylo nabídnuto, že se můžeme každého půl roku sejít, tak řekla ano, i když ze začátku říkala, že otce už nechce vidět. Takže taková ta neotřesitelná víra se začala pomalu rozplývat.“
-
„Poprvé jsem viděl otce v roce 1953, myslím, že to bylo po úmrtí Stalina a Gottwalda, někdy v březnu. Každého půl roku jsme měli právo na návštěvu. Bylo to takové… tři děti, matka, policajt, který hlídal, muselo se mluvit jenom česky – matka mluvila velice špatně česky, ale musela česky. A byl pohovor s mým otcem, takový chladný pohovor. Ale matka se mezitím od svých českých přátel dozvěděla, že s procesem nebylo něco v pořádku. A požádala mě: ‚Ty seš takovej uličník, zabav toho policajta, ptej se ho, co dělá…‘ Já jsem to bral naprosto přirozeně, bavil jsem se s ním. A oni si mezitím dali nějakým způsobem znamení – vyšlo to od otce, který matce povídal: ‚Můžeš mi, prosím tě, při příští návštěvě přinést cigaretové papírky?‘ To si dohodli, já jsem o tom nic nevěděl. Dohoda byla ovšem v tom, že matka mu přinesla papírky, on je asi skutečně použil na kouření, ale dělal v mandlovně a na papír napsal moták drobným písmem, složil ho do rozměru toho papírku, přes mandl to slisoval, aby se to tam krásně vešlo, a při příští návštěvě mu matka zase přinesla balení cigaretových papírků, on ho vzal a nechal jim tam to staré. A ona takhle postupně za rok získala celou zprávu o procesu. A když to všechno získala, tak jí otec povídá: ‚Tady nesmíš zůstat, jsi francouzský občan, děti taky, musíš požádat o odstěhování do Francie.‘ Odstěhovali jsme se tam v říjnu 1954 a matka s sebou měla pochopitelně celý moták. A když přijela do Francie, tak první věc, co udělala, bylo, že šla za svým švagrem, který byl členem politbyra francouzské komunistické strany – byl to velmi dobrý člověk – a řekla mu: ‚Teď ti předávám zprávu, co se dělo v procesu. A když nezasáhnete, tak to budu publikovat.‘“
-
„Narodil jsem se v Paříži za velice speciálních podmínek, protože moji rodiče byli zapojeni do odboje proti Němcům. V roce 1942 moje matka v Paříži řídila propagační akci proti Němcům – byla to tzv. aféra Rue Daguerre. Byla tam ochranka francouzských partyzánů, došlo k přestřelce a pár lidí, hlavně Němců, tam bylo trochu zraněných. Čili na ni byl vydán zatykač a hledala ji celá policie. Zatkli ji na udání, byla uvržena do francouzské věznice a byl soud, kde byl požadován trest smrti. Jeden z přísedících ten trest odmítl – a muselo to být jednohlasné –, čili z trestu smrti bylo doživotí. A důvod, proč to odmítl, bylo to, že matka byla těhotná. Byla těhotná se mnou, takže jsem začal svůj život jako vězeň, poněvadž jsem se narodil ve věznici Rue de la Roquette, kde jsem strávil čtrnáct měsíců.“
-
Full recordings
-
Paříž, 01.06.2019
(audio)
duration: 01:01:44
-
Praha, 07.10.2019
(audio)
duration: 01:58:10
Full recordings are available only for logged users.
Narodil jsem se ve vězení
Gérard London se narodil 3. dubna 1943 v pařížské věznici na oddělení žen, kde byla jeho matka Lise London vězněna za protinacistickou odbojovou činnost. Prvních čtrnáct měsíců svého života strávil Gérard ve věznici s matkou. Poté, co byla deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku, zde zůstal několik týdnů sám, než si jej vyzvedli prarodiče, u kterých vyrůstal až do konce války. Otec Artur London, komunistický funkcionář narozený v Ostravě, který po občanské válce ve Španělsku zůstal ve Francii, byl také zatčen a odeslán do koncentračního tábora v Mauthausenu. Gérard měl o čtyři roky starší sestru, která se narodila v Paříži, a o sedm let mladšího bratra, který se narodil v Praze. Po válce otec působil jako československý diplomat ve Francii a od roku 1949 byl prvním náměstkem ministra zahraničí Vladimíra Clementise v československé komunistické vládě. Roku 1952 Artura Londona odsoudili v procesu s Rudolfem Slánským na doživotí. Propuštění se dočkal roku 1955. Politická aktivita obou rodičů měla vážné následky pro celou rodinu a významně poznamenala Gérardovo dětství a dospívání – rodina se musela stěhovat z Paříže do Prahy a zpět, čelila perzekucím. Pamětník byl vystaven posměchu ze strany spolužáků a jeho sestra nesměla studovat. Po maturitě na jedenáctiletce absolvoval Gérard London studia medicíny na pražské i pařížské lékařské fakultě a v Paříži se atestoval v oboru nefrologie, kterému se věnoval celý svůj profesní život. Od roku 1966, kdy promoval na pražské fakultě, žil natrvalo v Paříži, kde založil hemodialyzační centrum v nemocnici v Manhes, později i středisko klinického výzkumu. Nefrologické oddělení vedl až do svého odchodu do důchodu v roce 2009. Přednášel na lékařské fakultě, byl členem řady vědeckých společností, v letech 2008–2011 zastával funkci prezidenta Evropské renální asociace a Evropské dialyzační a transplantační asociace. V roce 2019 žil Gérard London v Paříži.
