profesor MUDr. Gérard London

„Poprvé jsem viděl otce v roce 1953, myslím, že to bylo po úmrtí Stalina a Gottwalda, někdy v březnu. Každého půl roku jsme měli právo na návštěvu. Bylo to takové… tři děti, matka, policajt, který hlídal, muselo se mluvit jenom česky – matka mluvila velice špatně česky, ale musela česky. A byl pohovor s mým otcem, takový chladný pohovor. Ale matka se mezitím od svých českých přátel dozvěděla, že s procesem nebylo něco v pořádku. A požádala mě: ‚Ty seš takovej uličník, zabav toho policajta, ptej se ho, co dělá…‘ Já jsem to bral naprosto přirozeně, bavil jsem se s ním. A oni si mezitím dali nějakým způsobem znamení – vyšlo to od otce, který matce povídal: ‚Můžeš mi, prosím tě, při příští návštěvě přinést cigaretové papírky?‘ To si dohodli, já jsem o tom nic nevěděl. Dohoda byla ovšem v tom, že matka mu přinesla papírky, on je asi skutečně použil na kouření, ale dělal v mandlovně a na papír napsal moták drobným písmem, složil ho do rozměru toho papírku, přes mandl to slisoval, aby se to tam krásně vešlo, a při příští návštěvě mu matka zase přinesla balení cigaretových papírků, on ho vzal a nechal jim tam to staré. A ona takhle postupně za rok získala celou zprávu o procesu. A když to všechno získala, tak jí otec povídá: ‚Tady nesmíš zůstat, jsi francouzský občan, děti taky, musíš požádat o odstěhování do Francie.‘ Odstěhovali jsme se tam v říjnu 1954 a matka s sebou měla pochopitelně celý moták. A když přijela do Francie, tak první věc, co udělala, bylo, že šla za svým švagrem, který byl členem politbyra francouzské komunistické strany – byl to velmi dobrý člověk – a řekla mu: ‚Teď ti předávám zprávu, co se dělo v procesu. A když nezasáhnete, tak to budu publikovat.‘“

„Narodil jsem se v Paříži za velice speciálních podmínek, protože moji rodiče byli zapojeni do odboje proti Němcům. V roce 1942 moje matka v Paříži řídila propagační akci proti Němcům – byla to tzv. aféra Rue Daguerre. Byla tam ochranka francouzských partyzánů, došlo k přestřelce a pár lidí, hlavně Němců, tam bylo trochu zraněných. Čili na ni byl vydán zatykač a hledala ji celá policie. Zatkli ji na udání, byla uvržena do francouzské věznice a byl soud, kde byl požadován trest smrti. Jeden z přísedících ten trest odmítl – a muselo to být jednohlasné –, čili z trestu smrti bylo doživotí. A důvod, proč to odmítl, bylo to, že matka byla těhotná. Byla těhotná se mnou, takže jsem začal svůj život jako vězeň, poněvadž jsem se narodil ve věznici Rue de la Roquette, kde jsem strávil čtrnáct měsíců.“