Bohumil Loucký

„Někdy říkal: ,Já jsem teď dokonalej proletář, protože já nemám vůbec nic. Mně nechali jenom ty trenky.‘ Když ho pustili, tak říkal: ,Mě pustili z kriminálu a já jsem neměl vůbec nic. Ale vůbec!‘ Neměl ani osobní oblečení. Neměl dům, nábytek ani oblečení, neměl zkrátka nic. Jen ty trenky, říkal: ,Jsem dokonalý proletář.‘ A pak, co já už pamatuju, tak říkal: ,Mně už nemají co vzít, mně už všechno vzali. Já už se ničeho nebojím, čeho bych se měl bát? Mně nemají co vzít.‘ A v tom měl teda pravdu. O majetek ho připravili, o všechno.“

„V těch restitucích jsme dva roky čekali na zákony, než nám to bude vůbec umožněno navrátit. A mezitím se děly převratné věci. V Jaroměřicích byl státní statek, tady to družstvo ani nevzniklo, protože otec s dědem ho nechtěli založit. Tak se jim to nepovedlo, nikdy. A vznikl tady paskvil nějakého družstva, který zkrachoval, a museli tady založit státní statek. A za ty dva roky byly obrovské přesuny, kdy to rozkrádali ti, kteří tam dělali ředitele, tak si zakládali eseróčka a všelijaké společnosti. Začalo se kšeftovat s podíly – a my jsme furt čekali. Byl rok devadesát dva, konečně schválili zákon o půdě a my jsme zjistili, že tím teprve to restituční martyrium začíná.“

„Ten tlak byl neúnosnej, nesměli zaměstnávat lidi, zůstali na tom statku sami – jenom tatínek, dědeček a babička. To bylo všechno. Bratr byl pryč, ten byl vystudovaný stavební inženýr v Brně a sestra, moje teta, už byla v tu dobu vdaná a na práci na tom statku se nepodílela. Takže zůstali tři na celej statek. Samozřejmě měli předepsaný dodávky, který byly neúměrný tomu, aby vůbec byli schopni splnit to, co měli odevzdávat. No a skončilo to tím, že v těch žních – aspoň to tak tatínek vykládal – měli půjčenou mlátičku na dva dny a měli mlátit, ale byla neděle, takže mlátičku vypli a šli do kostela místo toho, aby mlátili. To byla ta poslední záminka, kterou ti komunisti zneužili, a řekli: ,Měli mlátičku, nevyužili ji a místo toho byli celej den v kostele.‘ Což je nesmysl, protože mše trvá hodinu.“