Anna Macková

„Když se tatínek vrátil, tak mně bylo jedenáct let. Už jsem byla puberťák. Měl mě velice rád. Já jeho taky. Ale asi nám tam chybělo to společné dětství. Ale neměli jsme problém. Tam byl spíš problém mezi nimi, mezi maminkou a tatínkem. Oni se totiž spolu nenaučili žít, protože to bylo období líbánek. A vrátili se k sobě po jedenácti letech, kdy už oba za sebou měli těžký život. A já jsem to pak až zpětně chápala, že každý z nich měl pocit, že ten jeho život byl těžší. A nedokázali si prostě říct, zkusíme ty dveře aspoň trochu přivřít a začneme znovu spolu. Takže tam pak měli oba psychické problémy, protože ten návrat k sobě byl náročný. A tatínek ještě do toho nemohl najít práci, protože měl ještě dalších deset let podmínku.“

„Pracoval [otec pamětnice] na uranu a také byl na skladu, kde se balila uranová ruda. A říkal, že když tam vstoupil do haly, že to záření mělo takovou sílu, že to s ním praštilo o zem. A to byla ta lepší varianta, protože většině vězňů se hned ze všech otvorů, z nosu, pusy, z uší, spustila krev. A jedinou ochranou byl litr mléka na den. Anebo také potkani. Když totiž začali utíkat, bylo jasné, že se v podzemí něco děje, a vězni se pak snažili rychle dostat z podzemí nahoru.“