Květuše Malá

„Pamatuji si, že se otec vrátil a že jsme ho musely [s matkou] skrývat. Pak si vzpomínám, že jsme museli být ve sklepě. Byl to veliký sklep, přišli tam i sousedé. Tam jsme byli několik dní. Rusové [Odry] ostřelovali, Němci jim to vraceli. Než Němci odtáhli, tak to chvíli trvalo. Potom už byl konec. Vykradla jsem se [ze sklepa] ven a už jsem tam viděla pobíhat Rusy. Byla jsem nadšená, že tam jsou. Ale obchody byly vymlácené a kradlo se tam. Vím také, že mé dvě spolužačky byly od Rusů znásilněné. Tehdy byla takových případů plná nemocnice. Já si dala na hlavu čepici, oblékla jsem si kalhoty, asi instinkt, nevím, a mluvila jsem polsky a od Rusů jsem měla pokoj. Ale moje kamarádky, o dvou vím, ty byly znásilněné a ležely v nemocnici.“

„Můj otec pak už pracoval v Ostravě. Byl z něj samozřejmě komunista, byl ve straně. Ovšem do té doby, než vyjel na nějakou kontrolu na Donbas. Nevím přesně, co to bylo, ale bylo to těsně po válce. Tam uviděl takový bordel. Hrozně ho to rozčílilo, že se to nedá ani popsat. Vzal legitimaci KSČ a hodil jim to pod nohy. Jak si to jako představují… Kolik toho lidé protrpěli a teď oni, že takto povedou ten národ? Samozřejmě ho ze strany vyloučili a už bylo po komunistovi. Také ho vyhodili ze zaměstnání a musel do výroby. Pracoval v třebechovických elektrárnách na dvou velikých strojích, což málokdo uměl, ale já jsem tím pádem šla na konzervatoř z dělnických kádrů. Takže mě vzali.“