Oksana Maslova Оксана Маслова

„Jde o to, že na informačním poli dost dlouho kolovalo, že Rusko napadne Ukrajinu. Pořád se to střídalo – napadne, nenapadne, napadne, nenapadne… Všichni inteligentní lidé, které znám, říkali, že je to nerozumné napadat, zvláště teď, ve 21. století. Že to nevypadá rozumně. Do poslední chvíle… Ještě 23. února jsem měla takové plány: 6. března se měla zahajovat výstava, začínala jsem sérii projektů s muzeem, měly být jedna za druhou tři výstavy oděských malířů akvarelistů, velmi dobrých; kromě toho byla premiéra, v sobotu jsme byli pozvaní do oděského divadla opery a baletu na premiéru baletu Šeherezáda. Velmi zajímavého. Promarodili jsme první uvedení, tohle bylo druhé uvedení, moc jsme se na něj těšili a chtěli ho vidět. Byli jsme pozvaní na narozeniny, já jsem byla pozvaná do ateliéru výtvarníka, zrovna jsme začínali mluvit o tom, jak můžeme udělat nějaký projekt pro Mezinárodní oděský filmový festival; už začala jednání. Bylo velmi mnoho plánů. Plánů hromada, jak se říká rusky.“

„A pak nás dovezli do města Vyšní Lhoty. To bylo místo s vysokými, asi pětimetrovými ploty nahoře s ostnatým drátem. Přivezli nás takovým poměrně pohodlným autobusem, otevřela se brána, tam byla na ostnatém drátě připevněná naše ukrajinská vlajka a já jsem se probudila, už jsem se necítila tak bezpečně. Brána se za námi zavřela, jedeme tím prostorem za bránou, je mi jasné, že už je to daleko na vrácení se, protože světla mizela a mizela, a pak přišel do autobusu člověk a řekl, že můžeme odevzdat své pasy a jít spát. Na naše dotazy, co bude s pasy, řekli, že dostaneme víza. ‚A jaká víza nám dají?‘ – ‚Dobrá.‘ – ‚Můžete to říct podrobněji?‘ Prošel celým autobusem a člověk, který šel za ním, šel s takovým tácem, na jakých nosí v supermarketech květiny. Když jsem se k němu obrátila, pochopila jsem, že nerozumí ukrajinsky. Já umím anglicky, ptám se ho anglicky a on mi lámanou angličtinou říká, že ‚good, good‘. Ale mě to dost lekalo. Protože jsme přijeli na uzavřené místo. Ženy se také začaly bát. A když nás dovezli, řekli, že můžeme spát v této budově nebo v této. V každé budově byly na oknech mříže. Jdeme po schodech, každému dají balík, opravdu dobrý hygienický balíček – toaletní papír, zubní pasta, kartáček, mýdlo, pro děti šampon. Také balíček s jídlem – chleba s paštikou, pro dceru nějaký jogurt. Ona ho ale z nějakého důvodu nejedla. Pak nám ukázali takové maličké pokoje s úzkými kovovými postelemi, matracemi a velmi sepranými prostěradly a řekli nám: ‚Good night.‘ To bylo vše. To bylo tak hrozné! Dcera, když to uviděla… Ona už byla šťastná, už uvěřila, že prostě cestuje. Ale když to uviděla, začala prostě křičet: ‚Mámo, vezmi mě odtud, vezmi mě odtud!‘“