Jana Mazalová

"Když přišli Rusové, to už jsem chodila do školky, byli jsme v Praze. A brzo ráno jsme slyšeli takový hukot." - „A vy jste bydleli na Vinohradech?“ - "Na Vinohradech, na Floře, blízko Olšan. No a já jsem šla ráno do služby. Nakázala jsem, co budu pryč, aby nakoupili chleba, brambory, takové ty základní věci. Já jsem chodila do školky pěšky, protože jsem to neměla daleko. Chodila jsem kolem Ministerstva zdravotnictví a tam stáli plně ozbrojení vojáci, maďarští, polští, ruští. A všichni namířené zbraně. Kdo šel kolem, hned ho sledovali. Hrozný pocit to byl. Přišla jsem do školky. Tam co se děti dostaly, se dostaly, a jinak potom už všechno bylo uzavřené, se nedostaly. A ředitelka už se do školky nedostala a potom volala, že bude dělat všechno možné, ale aby kuchařky dělaly všechno jako postaru. A asi děti tam musejí zůstat spát, že by se těžko dostaly domů. Takže jsem telefonovala domů, že vůbec nepřijdu, že tam budu celou noc, tak aby se o sebe postarali. Ale víte, brnělo mě celé tělo, teď jste slyšela střílení všude kolem. My jsme měli výhodu, že tu školku jsme měli v Hradešínské, ve vilové čtvrti. Takže tam vojáci nebyli, ale jinak na hlavní, všude to bylo obsazené. To byl hrozný pocit. Dole tam byl, nevím, jak se ta ulice jmenovala, tam byl mládežnický rozhlas. Tam se ti naši spojili a odtamtud začali hlásat. Jenže oni je tam vypozorovali, vyhnali je odtamtud, sebrali ty lidi. U nás to všechno zkontrolovali, jestli se tam někdo neskrývá a dali instrukce, jak se máme chovat." - „ Kdo vám je dával? Byli to Češi?“ - "Ano, byli to Češi. Víte, byl to pocit takové stísněnosti, bojácnosti. Nevěděla jste, co se bude dít. Jak to bude pokračovat. Teď některé děti brečely, že nemůžou domů, že chtějí maminku. Potom se dostavila ředitelka, takže pomáhala. Obvolala všechny rodiče, aby si byli jistí, že jsou děti v pořádku a že jim tam bude dobře, aby neriskovali cestu, aby se jim něco nestalo. Tak jsme to vydržely. Až druhý den, pomalu se trochu uklidnily, takže si je rodiče zase rozebrali."

"A manžel byl zaměstnaný v bance a oni chtěli, aby byl na zahraničním oddělení, protože uměl francouzsky, německy a latinsky. Ale to mu nebylo nic platné. A oni na něj přišli, že bude vedoucím, aby vstoupil do partaje. On říkal: 'Podívejte se, já budu pracovat, jako jsem pracoval. Ale prosím vás, do žádné partaje já nevstoupím. Já nemám rád politiku. Já mám rád práci, ale politiku ne.“ A protože tam byl takový, který šplhal nahoru, přitom byli kamarádi předtím, a ten říkal: 'No když nechceš, tak když se štípe dříví, tak lítají taky třísky.' A protože to byla doba, kdy bylo 75 tisíc pracovníků na manuální práce, tak rovnou z té židle šel na stavbu. A na té stavbě ty nejtěžší práce. Protože ještě nebyla taková mechanizace, tak nosili celé klády, tři na ramenou. No a ten vepředu nějak brknul, ten v prostředku upadl a na manžela to spadlo. Zůstal ležet, tak ho hned odvezla záchranka a mysleli, že to nepřežije. Představte si, v té nemocnici byl zase jeho kamarád, lékař na neurologii, a ten říkal: 'Hele, neboj se, nějak to dáme dohromady, ale dlouho nebudeš pracovat, aby ti to všechno srostlo.' A říkal: 'Do té banky tě musejí zpátky vzít. To není možné, aby tě takhle vyhodili a takhle ses nechal zmrzačit. Vždyť máš malé děti.' Tomu nejmladšímu bylo půl roku. Čili já jsem byla doma s těmi dětmi. Potom byl měsíc v té nemocnici. Pak se šel zeptat na to pracovní místo. A zase tenhle, to už tam byl vysokým pánem, řekl: 'Ne, ne, ne, to nelze.' Nevzali ho. Takže byl bez místa, bez peněz. Ti, co mu chtěli pomoct, ti ostatní, ti jeho kamarádi, tak vždycky když tam přišel, všechno už bylo dobré, tak řekli: 'Nezlob se na nás, ty máš špatný kádrový posudek, my tě nemůžeme vzít.' Víte, půl roku byl bez práce. Já to vím, co to je bez práce, tenkrát v té době. Děti malé a bez práce. Jenom proto, že někomu nevyhověl."

"Ta válka byla ještě v tom strašná, že když jsme jeli s manželem domů, k mojí sestře a k mamince, tak v noci - protože jsme jezdili až večer po práci - lítali... říkalo se jim kotláři. To byli angličtí letci. To byl hrozný rachot, jednou jsme to s manželem zažili, víckrát bychom nechtěli. To byl hrozný rachot, ta letadla se přiřítila až k té lokomotivě a teď ji bombardovala, čili vlak zůstal bez lokomotivy. My jsme měli tenkrát štěstí, že jsme zůstali blízko Kolína a tam byla depa s novými lokomotivami. Takže nám ji brzo přivezli. Zima ve vlaku, my jsme přijeli zmrzlí, vystrašení. To bylo něco hrozného."