„Potom jsme (s matkou, pozn. ed.) přijely do toho místa, myslím, že to byl Ostrov u Karlových Varů anebo Loket, někde tam to bylo. Přijely jsme a tam byl takový dům, mám zafixováno, že byl dřevěný. Jestli byl celý dřevěný, už nevím. A ten dům, tam byla taková chodba, vpravo byla místnost, kde byl úředník, kde se mu odevzdávaly ty povolenky k návštěvě. Na druhé straně byla taková místnost, která byla odshora dolů přepažena prknem, a tam byly vyřezány (už nevím, kolik jich tam bylo) ve výši obličeje do té přepážky taková okna. Pamatuji si, že za tu stěnu přiváželi ty zavřené. My jsme šly z té strany, kde byl ten bachař a povolenky, a z té chodby jsme tam přišly. Vím, že tam před tím vyříznutým oknem byly takové dřevěné schůdky a ty byly pro děti, aby se dostaly do výše a aby na toho příbuzného (většinou na rodiče), aby na něj viděly.“
„Ke konci, jak už byly dodávky velké, těžko se to mohlo splnit. Pamatuji se, že si mezi sebou zemědělci, kamarádi vypomáhali jeden druhému. Tomu se urodilo více, tak to dal na toho druhého, pomohl mu. A zase tatínkovi někdo pomohl, jeden pán mu dal mrkev. Takhle si pomáhali. Ale něco se i tak nenechalo splnit, protože ty dodávky zvyšovali a zvyšovali, aby se nedaly splnit. Pamatuji se také, že jsme měli celý dvůr, snad asi 100 slepic, a že jsme říkaly se ségrou, že bychom si chtěly udělat míchané vajíčko k večeři. A maminka s babičkou vždy: ‚Holky, vydržte to, až splníme.‘ Já nevím, kolik ještě chybělo vajec dát do té dodávky. ‚Až budeme mít splněno, tak si uděláte tolik vajec, kolik budete chtít.‘ To si pamatuji, jak maminčin brácha, co hospodařil v Hostenicích, ten vždycky tatínkovi domlouval, když jsem si stěžovala, že plnej dvůr slepic a že si nesmíme udělat ani vajíčko, tak on vždycky tatínkovi říkal, že je bláhovej. ‚Prosím tě, vy jim holkám nedovolíte udělat ani vajíčko. Když budou chtít, tak tě stejně zavřou!‘“
„Bylo to 8. prosince 1952, kdy se konal soud v Roudnici, a rozsudek zněl: ‚Je vinen a odsuzuje se za trestný čin sabotáže dle paragrafu 85 k trestu odnětí svobody na dva a půl roku, za trestný čin zneužití vlastnického práva dle paragrafu 133 se ukládá peněžitý trest dvacet tisíc korun a v případě nezaplacení náhradní trest odnětí svobody na další 2 měsíce. Dle paragrafu 43 ztrácí obviněný, a to měli všichni tihleti kulaci, čestná práva občanská na dobu pěti let. Dle paragrafu 47 propadá celé jmění obviněného státu (kvůli tomu to vlastně všechno bylo). A dle paragrafu 53 zakazuje se pobyt obviněnému v Brozanech navždy.‘“
Marie Merhautová, rozená Borecká, se narodila 15. ledna 1941 na selském statku v Brozanech č. p. 2. Vzpomíná na transporty lidí do Terezína, které přecházely během druhé světové války přes Brozany. Po válce zažila násilnou kolektivizaci a tragédii sousedů a příbuzných, kteří odmítli vstoupit do tehdejšího JZD. V roce 1952 byl její otec zatčen a odsouzen za sabotáž na 2,5 roku. Trest si odpykával v Jáchymově. Snad jako jediná v republice byla držitelkou titulu „Údernice školní práce“. Přesto kvůli špatnému kádrovému posudku nemohla jít studovat a po roce 1955 pracovala ve státním statku. Byla dcera kulaka a zažila násilné vystěhování rodičů z rodných Brozan. Od roku 1956 pracovala v nádražní restauraci v nedaleké Roudnici nad Labem a večerně studovala na ekonomické škole. Následovalo zaměstnání v RaJ v Litoměřicích a v roce 1968 v Obecním domě v Praze, kde zažila dramatické události 21. srpna 1968 a následnou sovětskou okupaci. V letech 1970–1980 byla ženou v domácnosti, v roce 1983 ovdověla, pracovala jako účetní v Paláci kultury a v letech 1990–1994 též v divadle Semafor. Po roce 1989 byl jí a sestře rodinný statek v Brozanech vrácen v restituci. Od roku 1997 žije spokojeně v penzi ve svém bytě na Praze 4 (stav v roce 2016).
