Marta Mezerová

* 1941

  • „Náš tatínek vždycky říkával a to si pamatuju a vštěpovala jsem to i svým děckám a teď to říkám i vnoučatům, už i pravnoučatům. Vždycky říkával, nikdy nehleď na to, kdo je, co je, ale jaký je. Všude najdeš dobrý a špatný lidi, jak v každé rodině, tak ve světě, tak ve státě. Nemůžeš říct, že proto, že je to Němec, že je špatné nebo ten je dobré, protože je to ten, záleží na tom člověku, jaký je. A i ten špatné člověk, nikdy nevíš, proč třeba to udělal nebo neudělal, to je úplně o něčem jiném.“

  • „Přišel takový starý ‚pucák‘ za maminkou, jestli by nemohla něco uvařit, polívku nebo něco. Já bych vám něco uvařila, ale nemám z čeho, vždyť my tady nic nemáme. Nebuj mamuš, bude všechno bude. Za chvíli přišel, pod jednou paží slepici, pod druhou taky slípku. Potom, jak jsme se tam nastěhovali na ten domek, tak ta paní domácí nám říkala, že se jí ztratily slípky, no, to byly určitě ony, ale kdo to věděl. Vedle u sousedů byl ubytovaný mladý klučina a teď přišel a tam, jak je sýpka, tak tam měl Baťa sklad, hned vedle měl obchod, tak tam měl sklad a ti Rusi vyhazovali boty těma okýnkama ven, to lidi brali do pytlů všechno, pak si to chodili vyměňovat levé, pravé. Šel ten vojáček, mladinké klučina to byl, a říká ‚Marta chceš botinky? Měl takový pěkný hnědý šněrovací botičky, já jsem říkala, no jistě, že chci. A dáš pusu soldátovi? Já jsem říkala, dám. Tak jedna pusa jeden botinek, druhá pusa druhý botinek, tak jsem měla za dvě pusy botečky pěkný a ještě takovou širokou červenou mašli jsem k tomu dostala. Já jsem s nima tancovala až do rána, oni nikoho neměli, tak já jsem šla z náruči do náruči.“

  • „To bylo v neděli odpoledne, my jsme s maminkou ležely na otomaně, tatínek s panem Zbořilem se byli na půdě dívat, jak lítají letadla a najednou ten tatínek doletěl a řekl, děti je zle, lehl na nás přes ten otoman a začali bombardovat. Tady z Morkovic byla lokálka a oni tam Němci měli odstavený celý vlak, myslím i s municí a já nevím, co tam všechno bylo a bombardovali tu lokálku. Jak se to utišilo, tak jsme se oblíkli, tatínek mě nesl v náručí, maminka vezla kočárek, peřinu a vezla mně fusak. Jeli jsme na faru, tam jsme byli schovaní tři dny, než přišli Rusi. Nezamyslice byly osvobozeny 30. dubna a tak jsme byli schovaní na té faře a právě tady byl u nás i bratránek na prázdninách, ten Polda [Leopold Färber] a oni, coby klučiska, tak brácha měl tenkrát 15 let, ten měl 16 a ještě, myslím, se čtyřma kamošama se taky šli dívat na ten Tištínský kopec. Jak ty letadla začaly bombardovat, tak oni se poschovávali do rour, jak bývaly v příkopách, mostky jak byly, tak se schovali do těch mostků a ten Polda, on byl takový vytáhlý a dlouhý, tak oni ho potom nemohli z té roury vytáhnout, on tam byl tak zapasovaný. A jak utíkali, tak tady na křižovatce, jak jedete k nám, tady na té Vyškovské, tam bývala hospoda. Chlapi tam v neděli odpoledne hrávali kulečník, i kluci tam byli a teď začalo to bombardování, tak oni tomu Jarkovi Zbořilovýmu řekli, zavři honem ty dveře. Jára šel zavřít dveře a tam spadla bomba a kluka to roztrhalo.“

  • Full recordings
  • 1

    Nezamyslice , 13.10.2022

    (audio)
    duration: 26:00
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Nezamyslice, 23.01.2023

    (audio)
    duration: 02:34:15
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Nezamyslice, 27.03.2023

    (audio)
    duration: 01:28:14
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Marta, chceš botinky?

Marta Mezerová, rok 1951
Marta Mezerová, rok 1951
photo: archiv pamětnice

Marta Mezerová se narodila 21. května 1941 v Nezamyslicích jako nejmladší ze tří sourozenců rodičům Iloně a Tomáši Outratovým. Rodina bydlela nejdříve na Slovensku v Nové, později ve Staré Haliči, kde se jim narodily dvě děti, Jolana (1922–1982) a Bohumil (1929–2016). Po vzniku samostatného Slovenského státu v roce 1939 se přestěhovali do protektorátu Čechy a Morava, kde v Nezamyslicích dostal tatínek místo na poště. Válečné období prožila jako malé dítě, ale zvláště na konec války má několik výrazných vzpomínek. Jejím bratrancem byl Leopold Färber, bojovník proti oběma totalitám, který v roce 2012 obdržel Cenu Paměti národa a řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. Ve čtrnácti letech, po dokončení základní školy, šla pracovat do Oděvního podniku (OP) v Prostějově. V roce 1963 se vdala za Pavla Novotného a narodili se jim dva synové Pavel (1963) a Tomáš (1966). Pracovala na dráze, pak na místní poště, ale v roce 1974 jí tragicky zahynul manžel Pavel, který se zabil na motocyklu. O sedm let později (1981) se Marta podruhé vdala za Antonína Mezeru. Za rok se vrátila z pošty opět na dráhu a v roce 1988 odešla za prací do JZD v Tištíně. Odtud o dva roky později přešla do Ústavu sociální péče ve Víceměřicích pracovat jako kuchařka, kde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1996. Její bratr Bohumil je v ABS (Archiv bezpečnostní složek) vedený od roku 1972 do roku 1985 jako agent StB. Celý svůj život je velice aktivní, pomáhala s pořádáním obecních zábav, hrávala ochotnické divadlo, organizovala kácení máje a jiné kulturní akce v obci. Od svého narození až do současnosti (2023) žije v Nezamyslicích, od roku 2014 v domě s pečovatelskou službou.