Adriena Morávková

"V šedesátém osmém jsem měla jít s dcerou na nosní mandle, zrovna 21. srpna, a když jsem to v rádiu slyšela, tak jsem říkala: 'Ne, já se bojím, já nikam nepůjdu, nevím, co se bude dít.' Tak jsem nešla. Přijela za mnou sestra [Aglaia], která byla tady poblíž na chatě, měla od nějakého kamaráda půjčenou chatu. Přijeli z té chaty, seděli u nás, byli tam několik dní a tam to všechno rozebírali a pak se nakonec rozhodli, že odejdou. Její manžel tam měl [ve Švédsku] režiséra [Alfréd Radok], který si ho tam vyžádal, protože on byl scénograf, takže ho tam chtěl, protože se mu líbilo, jak to dělá. Takže tam půjdou alespoň na rok a že se uvidí. Jenomže rok odešel a oni si to prodlužovali, až tam nakonec zůstali, protože tady už to k ničemu nebylo."

"To šlo, to on ještě pracoval. Dělal spíš jenom nějaké opravy a to až do toho padesátého devátého, kdy ho zavřeli. Prostě jednou nepřišel domů, nic nám neřekli. My jsme nevěděli, dva dny nebyl doma. Nevím, jak se to maminka dověděla. Ten krámek tam prostě vybrali, co se dalo, to mám všechno napsané, co vše bylo sebrané. To byly vzácné hodiny, které tloukly i čtvrtky a nakonec jsem je viděla u soudu, tam je komunisti předali. Šperky, některé jsme viděli i na některých komunistkách. To byly rodinné šperky, to nám také všechno sebrali doma. Já jsem v té době zrovna byla v Praze, takže jsem u toho nebyla, ale prohlíželi si můj deník, což bylo také hrozně potupné, když jsem se to poté dozvěděla. Všechno sebrali, auto nám sebrali, dům sebrali a táta byl zavřený."