Jaroslava Mrázová

„Ta práce běžela v rámci válečných možností normálně, a to jak na Slovensku, tak i v Čechách, v Chocni. K tomu je těžko co říkat. Prosperovali, lidé byli zaměstnaní, byli velice rádi, že byli zaměstnaní. Pamatuji se, jak chodili hlavně za maminkou, aby ještě někoho vzali, a maminka si říkala, vždyť už to také nebylo možno nafukovat donekonečna, ale vždycky se přimluvila, takže maminku měli lidé velice rádi. Tedy za války, potom se to všechno změnilo. Potom přišel ten rok pětačtyřicet a všechno se to změnilo. Takže v tom pětačtyřicátém roce tatínek nejdřív… oslavoval se konec války, ale už šestnáctého května ho přišli zavřít. Přišli ho zavřít, a to takovým velice potupným způsobem: přišli do fabriky, vzali mu kšandy, protože tehdy se nosily kšandy, vzali mu tkaničky z bot, a vedli ho přes město jako zločince, takže lidi říkali, že když to viděli, tak prostě brečeli na ulicích. Potom byl tatínek zavřený. Potom tam byla daná národní správa na tu továrnu. A to se pamatuji, to jsem byla malá holka a bydleli jsme na Dvořisku, já jsem chodila okolo té fabriky do školy, tak já jsem chodila pěšky, což bylo tenkrát rozumné, že jsme všechny děti chodily pěšky do školy, přestože to bylo skoro čtyři kilometry, takže jsme chodily ráno do školy, zpátky ze školy, to jsme měly velice rády. Na té fabrice byla veliká cedule: ‚Všem členům rodiny Mrázovy přístup zakázán‘. Já jsem se tam stavovala, protože tam měli pro mne ve vrátnici třeba housku, takové blbosti, prostě jsem se tam stavovala. Takže tatínek byl zavřený nejdřív v Chocni, potom ve Vysokém Mýtě. Pak se vrátila sestra z Anglie a tatínka nějak z toho vězení… což bylo úplně taková historie, protože tam byla taková stará věž, a dokonce tam tatínka zavřeli a sestra ho potom dostala ven, protože se tam taky vrátili nějací její bývalí spolužáci, nevím, asi z ruské fronty nebo nějakým takovým způsobem, a tak tatínek byl zpátky na Dvořisku a musel se denně chodit hlásit.“