Zuzana Nováková

"Maminka musela jet už dva dny dopředu, abychom se tam vůbec dopravily na tu ranní hodinu, takže jsme tam přijely brzy ráno a čekaly jsme před tou bránou v dešti tak dlouho, až nás tam pustili. Byla tam taková – něco jako sklepní místnost, taková černá dlouhá chodba, a tam byly židličky, před námi byla skla, mříže a dráty a na druhou stranu přiváděli ty vězně. Bylo tam těch vězňů naráz třeba šest sedm, nevím kolik. Za každým z nich stál bachař a samozřejmě jsme si nesměli ani podat ruku, to nešlo. A já jsem většinu té doby byla v takovém tranzu, plakala jsem, nebyla jsem schopná ani mluvit. A tak si tam povídali [s maminkou] a tatínek byl jako stín, strašně bledý, ale pořád se laskavě usmíval. Pak ho zase odvedli a byl v těch hadrech..."

"Když tatínka zavřeli, to už bylo horší, to jsem byla, myslím, ve druhé třídě. Moje nejlepší kamarádky se mi začaly zdaleka vyhýbat a přestaly se mnou mluvit, měly to zakázané od rodičů, protože jsme byli ten kriminální živel. Takže to nebylo hezké. Nebo když jsem třeba přišla za kamarádkou do bytu, tak mi zabouchli dveře před nosem a říkali, ať tam už nechodím. Byla jsem malé dítě, prožívala jsem tyto věci, nevěděla jsem pořádně, o co jde. Největší šok pro mě potom byl po roce, když jsme se z novin dozvěděli, že tatínek je odsouzen na 24 let [25 let] a když jsem byla ve třídě, tak mi spolužačky přinesly ty noviny. Já jsem tomu nemohla vůbec věřit, byla jsem v naprostém šoku, tak jsem tam celé vyučování plakala. Paní učitelka tedy na mě byla velmi hodná. Ale nedovedla jsem si představit, že bych měla tatínka vidět, až budu už dospělá, možná vdaná. No, bylo to šílené. Zážitek to byl dost zlý."