„Tatínkův bratr byl délesloužící na vojně v Praze u Beneše. Prostě, když měl Beneš odlétat do Anglie, on měl letět s ním. Ale tá teta čekala miminko a ona nechtěla jet, tak on teda zůstal doma, ale spojenej s Anglií, v Praze by to bylo nápadný, tak se nastěhoval do Kyjova, tam měl práci, byl knihovník a měl tady zorganizovat tu skupinu odbojářů. On zorganizoval doktory z nemocnice a druzí důstojníci tam a ždánskej farář, on byl z Nechvalína, a ty Lovčice a Nechvalín, to bylo skoro jak jedna dědina a on se s ním tam v Nechvalíně nějak skamarádil a on mu nabídl, že kdyby potřeboval, tak on je k dispozici pomoct a schovat. Tak on u něho schovával parašutisty. On měl teda partyju, ony tu létaly letadla, tady skákali ti parašutisti, oni jim shazovali zbraně a to třeba, to bylo v noci a oni to museli do rána odklidit, protože po tem si slídili. Na tej fáře měl aj čtyři lidi skovaný, teď se žilo na lístky, oni jich neměli čím živit, tož kdo... tak my, naša rodina a z teho Nechvalína, jsme jim tam nějaký živobytí dodávali. Třeba potřebovali mlíko. Já jsem byla děvčisko mladý a naši uznali, že když já na tu faru budu chodit, že to nebude nápadný. Tak já jsem taková patnácti- šestnáctiletá, navečer, přes den, chodila s taškou do Ždánic na faru. Na kraji Ždánic byly vilky nastavěný a měl tam postavenou vilku učitel, který tady byl moc roků, řídí naproti ve škole, on chodíval večer na procházku okolo teho domu. On mě znal, pravda, a jednú mně povidá: ‚Ty, děvčico, ty sem nějak často chodíš. Kde chodíš?‘ Já říkám: ‚Za kamarádkou.‘ A on mně tak jenom pohrozil prstem: ‚Aby to nebyl kamarád.‘ On si všiml a může si všimnout druhý, tak jsem měla strach tam chodit, tož jsem to obcházela městečkem zase jinudy, jednou cestou, druhou cestou...“ – „Kolik to trvalo, jak dlouho jste to nosila?“ – „Za dva měsíce a potom už tu fáru vybrali, už ich tam našli. Mezi ně se vloudil zrádce a on to zradil. Tak ich postřílali všeckých.“ – „Aj toho bratra?“ – „Ano, jeho zastřelili, manželka umřela v Osvětimi a ostalo tříletý děvčátko.“
