Zdeňka Pěkná

* 1946

  • "Přijel pro mě strejda, protože věděl, že budu strachy bez sebe. Já se musela vrátit zpátky a on mi říkal, že musíme koupit chleba a to bude vše. Řekla jsem mu, že mám naložené okurky v láku, táhla jsem se odtamtud s pětilitrovou lahví okurek. Byla jsem zblblá. Pak jsme šli do hospody, tam jsme si dali pivo naproti Olšanům a odtamtud jsme to vzali okolo rozhlasu a tam už to bylo ošklivé."

  • "Vše o vězení jsme se dozvídali přes matku. Táta se před námi nikdy nesvlékl do půl těla, nesvlékal si nic. Vždycky jsme museli být pryč. Já jsem se jednou mámy ptala a ona mi řekla, že až půjde do vany, že bude dělat, že to nevidí, když to chci vědět. Byla jeho miláček, maminka žužinka. Měl záda úplně zbičovaná, vrátil se samozřejmě bez zubů. Odcházel tam jako černovlasý chlap, vrátil se bělovlasý."

  • "Po Vánocích k nám přišli čeští gestapáci, vyházeli nás z postýlek a rozřezali matrace. Všechno vyházeli. Pamatuji si, že když se vešlo do kuchyně, po pravé straně byla kredenc, všechna šuplata vyházeli na zemi, rozmlátili na co přišli. Rodiče vyprávěli, že jsem řekla: ‚Maminko, to jsou naši, nebo gestapáci?‘ Protože měli kožené dlouhé kabáty a klobouk a já znala ta vyprávění, dědeček byl v Dachau, takže jsem věděla, jak vypadali a oni mi tak také připadali. Teda nepřipadali, oni takoví byli."

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 16.01.2024

    (audio)
    duration: 01:57:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Přišli k nám domů a vše rozmlátili. Z Jáchymova se pak táta vrátil bez zubů

Rodinná fotografie po propuštění tatínka z vězení, rok 1956
Rodinná fotografie po propuštění tatínka z vězení, rok 1956
photo: Archiv pamětnice

Zdeňka Pěkná přišla na svět 25. října roku 1946. S rodiči a o rok starším bratrem Jiřím žili v Čáslavi, kde tatínek Antonín Březina provozoval fotografický ateliér. Poklidné dětství se změnilo v roce 1951, kdy tatínka zatkli estébáci. Po soudním procesu v rámci skupiny Jaroslava Němečka si měl odpykat svůj desetiletý trest v Jáchymově. Na podmínku ho nakonec propustili roku 1955. Pamětnice se s bratrem a maminkou museli odstěhovat do velmi nuzných podmínek. Kvůli špatnému kádrovému profilu nemohla studovat vysněnou zdravotnickou školu, začala se tak učit zahradnicí v Čáslavi. Později si v Praze dodělala maturitu. Během pohnutých srpnových dnů roku 1968 byla se svým nastávajícím manželem v centru dění, zažila střelbu u Národního muzea i násilí před budovou rozhlasu. Jako dcera fotografa tyto momenty zaznamenávala. V roce 1970 se vdala, s manželem vychovali dvě dcery. Během normalizace se pamětnice bála o osud svých dětí a cenné fotografie z vpádu vojsk Varšavské smlouvy ukryla, dodnes je bohužel nemůže najít. Po pádu komunistického režimu začala podnikat v oboru zelinářství. V roce 2024 žila v Praze.