Zdeňka Peterka

„Možná, že bylo štěstí, že v Brně, v Kounicových kolejích byl jenom měsíc. Protože jak Němci mučili lidi, to je nám všem známé. Někdy si říkám, aspoň netrpěl tak dlouho. Němci nám samozřejmě ani nedali vědět, že tatínka popravili. Přišla k nám sousedka s novinama a ukazovala mamince článek: ‚Paní Luhanová, tady je napsané, že vašeho manžela popravili.‘ No tak to byl samozřejmě šok. Já jsem ještě nevěděla, co to je – popravili. Viděla jsem, že maminka sedí v pokoji a pláče. Já jsem byla v pokoji, rozplakala jsem se taky. A tak to skončilo s tatínkem. Někdo známý, kdo byl při těch popravách – sám popraven nebyl – říkal, že tatínkova poslední věta, když už před ním stáli vojáci s napřaženýma puškama, že zavolal: ‚Ať žije Československá republika.‘ Prostě to měl v sobě.“

„Přišel k nám policajt, za maminkou, jestli je pan Luhan doma. Maminka říkala: ‚Není,‘ taky nebyl. No a on: ‚Má se dostavit do Hradiště.‘ Němci ho tam chtěli mít. A vím jenom to, maminka vyprávěla, že ten policista říkal: ‚Paní Luhanová, ať tam nechodí, oni ho zavřou.‘ Ale tatínek, když se večer vrátil a maminka mu to říkala, tak on říkal: ‚Ne, já tam půjdu. Kdybych tam nepřišel, zavřeli by vás a stíhali by rodinu.‘ Vím, že už jsem byla v postýlce v ložnici – a dodnes vidím, že se z kuchyně otevřely dveře. Veliký světlý obdélník. Tatínek vstoupil do dveří, byl vysoký skoro až pod horní futra. Přišel k mé postýlce, vyzdvihl mě, dal mi pusu – a to bylo naposled, kdy jsem tatínka viděla.“