David Piálek

* 1952

  • „Když ten děda přijel a udělali jsme si štědrovečerní večeři, tak jsme se v podstatě neznali. A teď tam byla slavnostní tabule, cibulový porcelán, ubrousky, stříbrné příbory… A teď ten děda vzal příbor a najednou zrudnul a začal se po nás, zejména děckách, výrostcích, významně koukat. A nám došlo, že on vlastně neumí s příborem. Protože on čtrnáct let jedl lžící. Potom to přepral, zvládl to, ale byl to takový silný moment.“

  • „Vzpomínám si, že stejné to bylo s jeho propuštěním po odpykání trestu, kdy jsme si v podstatě udělali pozdější Vánoce: že s Vánocemi na dědečka počkáme a uděláme si Štědrý večer, až přijede domů. Propouštěli ho z Valdic. A teď jsme se telegramy domluvili, kdy asi přijede, kterým vlakem by měl přijet do Prahy a odtud do Mariánek. Šli jsme mu naproti, protože po čtrnácti letech by tu adresu těžko hledal. A pak jsme mu šli naproti na nádraží. A on nepřijel. Šli jsme k dalšímu vlaku, a znovu nepřijel. Těch vlaků jsme absolvovali ve dne v noci asi šest, kdy jsme takhle lítali v Mariánkách z Třebízského ulice na nádraží, což je přes celé město. Když konečně druhý den ráno dědeček přijel, vysvětlil nám to tak, že ten vlak z Jičína mu jel asi v deset hodin dopoledne. Žádal, aby mohl z věznice odejít v devět hodin ráno, aby ten vlak stihl. A oni mu řekli, že trest nastoupil v jednu hodinu po obědě, takže ho v jednu hodinu po obědě pustí. Pustili ho až v tu jednu. A samozřejmě mu všechno ujelo, takže musel jet nějak jinak a přijel až o den později.”

  • „Můžu říct jednu z prvních osobních zkušeností s tou komunistickou perzekucí. Pamatuji si, mohly mi být tak čtyři roky, protože ani já, ani můj o dva roky starší bratr jsme ještě nechodili do školy, takže mi byly čtyři roky nebo méně, když u nás probíhala domovní prohlídka. Moje vzpomínky na to jsou takové, že jsme s maminkou seděli v obýváku na gauči a před námi probíhalo – ze skříní všechno ven, na zem, pochopitelně. A teď přímo před námi byl takový prádelník a na něm skleněná vitrína. K tomu přišel člověk, který měl kožený kabát, vysoké boty, klobouk na hlavě. Otevřel ten spodní peřiňák, tam bylo prádlo, a všechno vyházel na zem a pak v tom všelijak šlapal. A na něm byla skleněná vitrína, ve které jsme měli Ottův naučný slovník. Ten člověk chtěl vyndat všechny díly toho slovníku. Tam byla zašupovací skla. A on nevěděl, jak se dostat dovnitř. Pokoušel se ta dvířka otevřít prsty, a ono mu to nešlo. Podíval se přes rameno na nás dozadu a pak loktem praštil do těch skel, až se to všechno vysypalo na zem. Pak vyndal ty Ottovy naučné slovníky, listoval jimi a házel je na zem. Mně ani tak neutkvělo v paměti, že jsme potom týden museli uklízet a tak dále. Ale že je člověk, který neumí otevřít šoupací dvířka. Jak je to možné? Léta mi to leželo v hlavě a nechápal jsem to. Jak je něco takového možné, jak to může být?“

  • Full recordings
  • 1

    Valeč v Čechách, 01.03.2024

    (audio)
    duration: 01:45:02
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Leopoldov, Mírov, Valdice, Jáchymov, Bytíz, Ruzyně. Všude tam jsme jezdili na návštěvu

David Piálek při natáčení
David Piálek při natáčení
photo: natáčení Post Bellum

David Piálek pochází z rodiny, jejíž členové stáli u zrodu Československé republiky a nasazovali pro ni život. Jeho pradědeček Emanuel Viktor Voska za první i druhé světové války pracoval pro výzvědné služby USA a roku 1918 zprostředkoval schůzku Tomáše Garrigua Masaryka s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem, která byla předpokladem, aby USA uznaly Československo jako stát. Druhý pradědeček Rudolf Bechyně byl za první republiky ministrem školství, železnic a zásobování, za druhé světové války působil v Londýně jako člen Státní rady československé. Po roce 1948, kdy se vlády ujali komunisté, bylo mnoho členů rodiny Davida Piálka z politických důvodů vězněno. On sám se narodil 13. února 1952 v Chomutově jako syn Petruše, rozené Bechyňové, a Františka Piálka ze Staré Říše na Třebíčsku. Vyrůstal v Klášterci nad Ohří, v Kraslicích a v Mariánských Lázních. Během docházky do základní školy byl často z politických důvodů stigmatizován jako „problémový“ žák. V letech 1967 až 1970 se vyučil truhlářem v Domažlicích. Úspěšně složil přijímací zkoušky na střední školu, ale z politických důvodů nebyl přijat. Pracoval jako topič a řidič z povolání, žil v Domažlicích a ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově). Po roce 1989 navázal na rodinnou tradici a podílel se na obnovení Československé sociální demokracie, poté co se předsedou strany stal Miloš Zeman, však vnímal, že její směřování již neodpovídá původním ideálům, a stranu opustil. V devadesátých letech jeho rodina restituovala farmu a budovu mlékárny, kterou jeho prarodiče Zdeněk a Villa Bechyňovi vybudovali v západočeských Brodech. Nyní (2024) žije nedaleko odtamtud v obci Chyše.