David Piálek

„Vzpomínám si, že stejné to bylo s jeho propuštěním po odpykání trestu, kdy jsme si v podstatě udělali pozdější Vánoce: že s Vánocemi na dědečka počkáme a uděláme si Štědrý večer, až přijede domů. Propouštěli ho z Valdic. A teď jsme se telegramy domluvili, kdy asi přijede, kterým vlakem by měl přijet do Prahy a odtud do Mariánek. Šli jsme mu naproti, protože po čtrnácti letech by tu adresu těžko hledal. A pak jsme mu šli naproti na nádraží. A on nepřijel. Šli jsme k dalšímu vlaku, a znovu nepřijel. Těch vlaků jsme absolvovali ve dne v noci asi šest, kdy jsme takhle lítali v Mariánkách z Třebízského ulice na nádraží, což je přes celé město. Když konečně druhý den ráno dědeček přijel, vysvětlil nám to tak, že ten vlak z Jičína mu jel asi v deset hodin dopoledne. Žádal, aby mohl z věznice odejít v devět hodin ráno, aby ten vlak stihl. A oni mu řekli, že trest nastoupil v jednu hodinu po obědě, takže ho v jednu hodinu po obědě pustí. Pustili ho až v tu jednu. A samozřejmě mu všechno ujelo, takže musel jet nějak jinak a přijel až o den později.”

„Můžu říct jednu z prvních osobních zkušeností s tou komunistickou perzekucí. Pamatuji si, mohly mi být tak čtyři roky, protože ani já, ani můj o dva roky starší bratr jsme ještě nechodili do školy, takže mi byly čtyři roky nebo méně, když u nás probíhala domovní prohlídka. Moje vzpomínky na to jsou takové, že jsme s maminkou seděli v obýváku na gauči a před námi probíhalo – ze skříní všechno ven, na zem, pochopitelně. A teď přímo před námi byl takový prádelník a na něm skleněná vitrína. K tomu přišel člověk, který měl kožený kabát, vysoké boty, klobouk na hlavě. Otevřel ten spodní peřiňák, tam bylo prádlo, a všechno vyházel na zem a pak v tom všelijak šlapal. A na něm byla skleněná vitrína, ve které jsme měli Ottův naučný slovník. Ten člověk chtěl vyndat všechny díly toho slovníku. Tam byla zašupovací skla. A on nevěděl, jak se dostat dovnitř. Pokoušel se ta dvířka otevřít prsty, a ono mu to nešlo. Podíval se přes rameno na nás dozadu a pak loktem praštil do těch skel, až se to všechno vysypalo na zem. Pak vyndal ty Ottovy naučné slovníky, listoval jimi a házel je na zem. Mně ani tak neutkvělo v paměti, že jsme potom týden museli uklízet a tak dále. Ale že je člověk, který neumí otevřít šoupací dvířka. Jak je to možné? Léta mi to leželo v hlavě a nechápal jsem to. Jak je něco takového možné, jak to může být?“