Ing. Pavel Pijáček

„Takže prostě jich odvezl někam, já nevím, do Aše, v Aši říkal: ‚Hoši, tady musíme přestoupit,‘ jestli do nějakého auta nebo vagonu, to fakt nevím, prostě jich někde vzal, vyjeli ven a tam byl nějaký takový větší dům, za těma hranicema, jako za hranicema, jako. A řekl: ‚Kluci, tak jsme tady, výborně, dejte mně ty svoje věci, něco si nechte,‘ jo, to co oni nabrali doma nebo peníze si vzali nebo nevím, brácha mi to nikdy neřekl, až se vrátil, po určité době. No, nicméně, tam prostě v tom baráku byli policajti a ty je hned švihli a že: ‚Hoši, tak co jste to udělali, jak jste to, co to,‘ a ten se ztratil, ten darebák, už o něm nebylo nic, nevěděli, kam šel, nic. Prostě udělal svoji práci, ty kluky tam nechal a oni je tam jako zavřeli, jo, odsud byl zavřený, protože to bylo ještě v Československu, že.“

„A otec říká, tak chvilku přemýšlel, potom si vzpomněl, a říká: ‚No jo, oni hledali, jestli jsme my něco nedali do zdí a tam něco neschovali, třeba nějaké zlato.‘ Oni když by něco ukradli, tak ukradli zlato. Nebo na ulici potkali někoho, a měl někdo kolo. ‚Davaj‘ – a už měl… oni měli všichni vždycky tady pověšený samopal, takovou nebo jako, no dalo by se říct samopal, a když ne, nebo flintu měli, tak to sundal a: ‚Davaj!‘ Anebo bylo ‚Davaj časy!‘ To oni kradli, to oni měli, to si vzpomínám, jsem viděl jednoho, ten to měl od jako od ruky až po tady, kde se to lámalo, tak to měl plné, samé hodinky, a měl toho ještě nahoře. Někteří měli totiž i na nohách, tam měli ty hodinky, ano.“