Marie Podařilová

„To už mi bylo 19, 20. Tak za námi byli péesáci, velitel péesáků, jestli bychom šli dělat pomocníky pohraniční stráže. Tak se nás pět nebo šest z Hůrek přihlásilo. A tak jsme chodili i v noci hlídat, a jak byla nějaká neznámá osoba, my jsme měli průkazky, mohli jsme je legitimovat, měli jsme odznaky. Nepoštěstilo se nám nikdy nikoho zadržet, v noci žádný pohyb nebyl.“ „A kde jste hlídali, přímo u vsi, nebo někde v lese?“ „Okolo vsi, tam byla čekárna, ale my jsme byli za tou čekárnou, že nás nebylo ani vidět. A tam jsme hlídali. A chodili jsme sem tam. Tam už nebyly baráky. To bylo od Blata, aby tam nikdo nepřišel. To byla jedna hlídka a druhá byla z druhý strany zase. Takže jsme jim takhle pomáhali.“ „Měli jste za to nějaké peníze?“ „Ne, to všechno jsme dělali zdarma. Pro nás to byla taková zábava.“ „A co jste si mysleli o těch lidech, které máte hlídat? Co vám o nich řekli, proč to máte hlídat?“ „Oni nám to řekli, abychom zadržovali, měli jsme případně telefonem zavolat do Bystřice, že kdyby náhodou, tak abychom zavolali. My jsme nemuseli se bát. Aby byl jeden na stráži, to nikdy nebyl, vždycky dva.“ „A přemýšleli jste, v jaké situaci jsou ti lidé, kteří utíkali, proč utíkali, co by to mohlo být za lidi?“ „Oni většinou říkali, že to jsou pašeráci. Pašerák pro nás bylo to, že někdo něco přenáší přes hranice. Takže my jsme hlavně hlídali, aby to nešlo na Bystřici. Tam vlastně mohli jít lesy přes Osiku. Tam to bylo takové všechno otevřené. Takže my jsme štěstí neměli na to.“

„Jak na vás jako na dítě působilo, když jste přijela, vystoupila z toho vozu. Co si jako dítě pamatujete?“ „No, bylo to takové jiné, takové rozházené, protože tam jsme byli zvyklí. Teď jsme tam přijeli, nepořádek hrozný, mamka brečela. A my: ‚Mami, tak tu zůstaneme.‘ Před barákem byl rybník, velká zahrada tam byla, plno dobytka, prasata tam byly, husy tam byly, housátka. Zkrátka bylo to tam pěkný. Já jako dítě jsem to tak vnímala, to mi bylo osm let vlastně, bráchovi bylo deset.“ „Byly tam nějaké věci ještě po těch původních obyvatelích?“ „Byly tam postele, které jsme vyházeli, peřiny rozřezané, to jsme taky museli vyházet. Bylo tam plno věcí, ale nepotřebných. Ale co bylo zajímavé, v troubě byl pekáč s pečenou husou. Pečená husa byla v troubě. Ještě po těch Němcích.“