Ivo Poduška

„[Jaroslav] Foglar založil hned po válce v časopisu Vpřed čtenářské kluby. To byly dětské kluby, ve kterých nebyl dospělý vedoucí. Kluby byly složené jenom z dětí a ty si o všem rozhodovaly [samy]. To byl Foglarův vynález. Také my jsme si [spolu] s mladším bratrem a ještě dvěma kamarády založili takový klub. Vedle nás byl soused, spisovatel, který už zemřel. A jeho klub měl dokonce číslo patnáct. Byl to [tedy] patnáctý přihlášený klub. A my jsme chodili s nimi. Pak nám řekl: ‚Tak si založte svůj klub.‘ Tak jsem si já jako vedoucí založil svůj [klub], měli jsme číslo dva tisíce čtyři sta dvacet šest. Dodnes si to číslo pamatuji. Bylo také pořád nízké, protože těch klubů bylo hrozně moc. A to bylo tak pěkné, protože každý týden byl v [časopise] plán činnosti, co se má udělat. Byly tam všelijaké kvízy, úkoly, výpravy. To všechno bylo předem dané [Jaroslavem] Foglarem a každý měsíc se posílala hlášení, jak se to splnilo, a on to vyhodnocoval a na každý ten dopis odpovídal. Měl krásné dopisní papíry. Byly oranžové, hráškově zelené, bledě modré, a nahoře na nich byla [nakreslená] krajina s rybníkem, kánoí a stromy. Odpovídal každému a já nevím, jak to vůbec mohl zvládnout.“

„My jsme na ty hloubkaře hrozně rádi koukali, protože byli vidět i ti piloti. Byli to většinou černoši a tolik jim svítily zuby. Mávali jsme na ně a oni nám vždy taky zamávali. Ti [hloubkaři] opravdu létali až při zemi. A nepamatuji, že by snad některého sestřelili. Vzpomínám si na takovou historku, kdy jsme jeli s maminkou takhle už potmě vlakem. Před Dobřany, když se jede z Přeštic, tak tam teče řeka. A já jsem se zeptal maminky: ‚Kam teče ta řeka?‘ A ona mi řekla: ‚Do další řeky a ta zase do další řeky a ta do moře.‘ A já jsem na celý ten vagón řekl: ‚To je dobře, že teče do moře. Tam jsou Němci a oni se všichni utopí!‘ A teď celý ten vagón zašuměl a nikdo nevěděl, jestli tam [náhodou] nesedí někdo, kdo by to mohl udat. Ale nic se [naštěstí] nedělo. V té době zkrátka byly děti vychovávány rodiči tak, že ty Němce nenáviděly.“

„A hned, jak se zabydleli, tak první, co bylo, že do okna, které vedlo přímo do ulice, kde měli auta, dali ohromný zesilovač s rádiem a vypalovali ty americké swingy až asi do dvou hodin do noci na plné pecky. Každá ulice si přitom žila podle svého, protože v každé byl určitý počet ubytovaných [amerických vojáků]. Měli tam ta auta, která jim patřila. A každému z té ulice řekli, aby následující den nikdo nevařil, že nás zvou na oběd. Přímo pod našimi okny byla polní kuchyně a tam oni vařili. Když bylo hotovo, tak dali na vědomí, aby každý přišel. Každý si musel vzít talíř a dostal rizoto. No, my jsme nevěděli, co to je, protože jsme rýži vůbec neznali. A ono tam bylo masa! A taková šťáva, tak hrozně dobré to bylo! Pak jsme na ty vojáky koukali, když dojedli. Neměli ešusy, ale takové mělké elipsové misky s přihrádkou. A v té misce měli takové dvě nádoby. V jedné byla mydlinková pěna a v druhé voda. Do těch mydlinek si chodili umýt ten ešus, nebo tedy tu misku, a opláchli ji vodou. A my jsme si říkali: ‚No, copak je to za blbce, že myjí nádobí v mydlinách?‘ Nikoho [totiž] nenapadlo, že by mohly být nějaké saponáty. Kdypak až u nás začaly saponáty… Tak jsme se tomu strašně divili.“