Marie Polášková

„Neměli důvod, aby jich uvěznili. Nevěděli, jaký paragraf jim dát, aby jich mohli zavřít, aby měli odůvodnění, že odmítali do družstva a že to bylo nějaké násilí. Začal ho vyslýchat bachař. Mladý kluk, který neměl ani třicet roků. On mi to říkal: ,Já o tom mluvit nesmím. Řekl jsem ti to, protože jsem ti dal polovičku majetku a slušně se mnou jednáš a staráš se o mě.‘ Začal ho mlátit, ať se přizná, že chtěl s Václavem Bardoně zabít. Asi na základě toho článku v novinách. Praštil ho pěstí do obličeje, rozbil mu protézu, ta mu rozřezala ret a začala mu valit krev. Spadl na zem a on do něj začal kopat a říkal: ,Když jsi chtěl zabít Bardoně, tak já tě zabiju a bude po soudu a bude po vyšetřování.‘ On říkal: ,Jak jsem ho mohl zabít, když odjel na motorce a nic se mu nestalo? Vždyť jsem na něho ani nesáhl. Držel jsem ho jen za klopy kabátu a třepal jsem s ním a nadával mu. Jak jsem ho mohl zabít, když odjel a dělá ve fabrice?‘ On se toho asi zalekl, tak ho nechal tak. Potom byl ten soud a dali mu tu osmdesátku. To už asi měli nachystané i pro Václava. Tak asi to bylo pro oba, když byli odsouzeni jedním soudem.“

„V roce 53, kdy se už nejstarší bratr Jan učil zámečníkem pro Tatru Kopřivnice, zakoupili rodiče krávu, aby se mohlo všechno uživit. Protože jsme neměli žádné pozemky, otec nějaké najímal. Aby měl čím krmit dobytek. Proto když šla matka na obecní úřad pro potravinové lístky, byly jí vydány jen potravinové lístky pro otce Jana jako pracujícího a bratra Jana jako učně dělnické profese a pro zbývajících šest dětí a matku jim potravinové lístky a šatenky odmítli vydat s odůvodněním, že máme polnosti a chováme dobytek pro obživu rodiny a máme z toho být živí. Moje maminka se po této události téměř zhroutila a pamatuju si dobře, protože vždy po výplatě otce jsme jely s matkou na nákup do místní prodejny potravin s dvoukolovým vozíkem pro naši početnou rodinu na potravinové lístky, jak matka s pláčem řekla, když oddělovala poslední potravinové lístky, že neví, jak budeme dál žít, a kdyby nás neměla ráda a nebylo nás tolik, že by nejradši skočila pod vlak, který jezdil na konci Sýkorce. Otec, který byl tvrdý, pracovitý, ale též prchlivý, šel na obecní úřad a řekl místním mocipánům, že lístky na potraviny nám nevzal ani Hitler, a oni to dokázali už po válce a že nevlastní žádnou půdu a zvířata živíme z najaté půdy. Proto po tomto otcově tvrdém a oprávněném vystoupení byly obecním úřadem lístky opět vráceny.“