Roman Prajzler

„No, jenomže pak to dopadlo samozřejmě tak, že to legálně nějak vůbec nešlo. My jsme se pak jednou s tím Norkem, když měl osmdesátiny, tak jsme byli na Moravě a v podstatě jsme se tam trochu pohádali kvůli tomu srubu, že nejsou schopný to získat zpátky. Takže Norek se na nás naštval a já jsem si ještě s jedním klukem, jsme si říkali, že půjdeme za tím Kobíkem a nějak to prostě vyřešíme. S tím, že bychom se třeba složili, že bychom to odkoupili. Takže jsme vyrazili za soudruhem Kobíkem, za panem RSNDr. Kobíkem. Zazvonili jsme u dveří a otevřela nám paní Kobíková. My jsme se zeptali, jestli můžeme mluvit s jejím manželem, a ona na nás koukala. To byla neuvěřitelná situace, protože ona říkala: ,Manžel měl dneska rozptyl.‘ No, my jsme o tom samozřejmě nevěděli, ale byla to tak trapná situace... Kdybysme samozřejmě věděli, že měl pohřeb, tak bysme nepřišli. Takže jsme se pak nakonec nějak domluvili a složili a ten srub jsme koupili asi v pětadevadesátém roce.“